Výdejní okénka podruhé
První období nouzového stavu a následné uzavření pohostinských zařízení na jaře přineslo krom jiného výdejní okénka a rozvoz jídel
Po sedmi „tučných“ měsících rozvolnění vláda znovu zamkla restaurace a hotely. Původně do 3.11. Dnes, třetí den po výročí sametového Listopadu 1989 však tento stav nadále trvá. Restaurace v říjnu tedy znovu otevřely okénka a jaly se opět dobývat klientelu.
Což není jednoduché, oproti jaru je restaurací více, vzrostl i počet subjektů rozvozové služby. Zájemce má tedy více možností, kde si jaké jídlo objednat.
Ale je to pro ně jednoznačná výhoda? Ano i ne. Provozovatelé se snaží nastavit cenovou politiku tak, aby vyhovovala oběma stranám. Ovšem jsou zde rozvážející servis vykonávající firmy a jejich ceny. Svou roli hraje i kvalita používaných surovin, gramáže porcí a ještě další položky. Hodně se hovoří také o loajalitě stálých hostí. Ale, tam kde chybí spokojenost s poměrem cena x výkon tato zvolna vadne. Výsledek potom, samozřejmě s velkým vlivem zpracování a konečné chuti toho kterého jídla ovlivňuje směr poptávky.
Podívejme se na některé restaurace, které si vedou více než dobře, lze-li to tak vůbec říci. Ze změti desítek a desítek podniků se stejným zaměřením stojí pak na nejvyšších schůdcích žebříčku popularity.
V srpnu, tedy v nejnešťastnějším období otevřelo své brány Pěkný bistro na rohu ulic Masné a Rybné.
Lidé si bistra nestačili pořádně všimnout, majitelé neměli čas ověřit si životaschopnost svého konceptu ani působivost interiéru když „spadla klec“. V podobě druhého povinného zavření.
Chvíli se nedělo nic, pozvolna se však o novém podniku začalo stále hlasitěji hovořit. Ohlasy byla až neuvěřitelně hojné a veskrze kladné. Strávníci brzy objevili důvod, do kuchyně se na pomoc při startu problematického okénkového prodeje postavil Daniel Struna.
Nedá se říci, že by se výše tržeb dotkla nebes. Ovšem jedním slovem úžasný výběr receptur a jejich provedení se stal jakýmsi vzkříšením klasické české kuchyně. Úžasné polévky, ať vývary či ty husté – říkalo se jim svačinové – jsou samy o sobě báječné. Když ale přijde na hlavní chody, rozplývají se i ti, kdo „češtinu“ nemusejí.
Taková svíčková třeba, v té se promítnou chuťové stopy snad všech maminek a babiček, které ji kdy vařívaly. Každý v ní tu svou stou objeví, což není pro kuchaře vůbec lehké. Už jen proto, že musí potlačit své ego, a to dovede jen pár těch opravdu po čertech dobrých.
Znamenité jsou i zdejší šunkofleky, díky menzám a závodkám ne zrovna vyhledávané. Ovšem dopřejete-li si je zde, napadne vás asi: „… panebože, čím nás to vlastně tenkrát krmili?!“
Kohout na bílém víně a šalotce, francouzské brambory, guláš, či obyčejná hrachová polévka s kostičkami opečeného chleba a slaniny, jedno jako druhé chutná jen což! Ve výběru ale narazíte i na jiné variety krmí, vepřové po mediteránsku_s pečenou bramborou ve slupce, nebo překvapivě i úprava coq au vin z vyšší labužnické ligy.
Určitě po první návštěvě zde vám také dojde jedno. Je lépe, než uplakaně si stěžovat na neutěšenou situaci – jakkoliv bez dalšího neutěšená až likvidační opravdu je – dobře, slovo „poctivě“ nerad používám, přijde mi zprofanované, vařit. Tradiční česká kuchyně je pak patrně optimální volbou. A ještě jedna věc. Zřejmě nás to naučí, ty kteří to pomíjeli, věnovat se jídlům s patřičným respektem. To znamená nezhltat je z polystyrénové krabičky napůl studená, ale pohrát si doma i se servisem. Zaslouží si to!
