Pokud vás nenavede některý ze štamgastů, budete napoprvé podniček Osteria Unico těžko hledat. Často zaúřaduje náhoda. Vaše oblíbená restaurace je obsazená, v další pořádají veselku. Zčistajasna si vzpomenete na to, kterak vám kdosi kdysi říkal o vážně příjemné restauraci s autentickou kuchyní kdesi v okolí. Ono „kdesi“ je v Horoměřicích, v sousedství tamního vyhlášeného řeznictví.
Vstup do polosuterénu s prajednoduchým poutačem na stěně vás možná nenadchne. Nedejte na první dojem, sejděte o těch pár schodů níže a vstupte. Vše se v jediném okamžiku změní. Rázem vás ovane atmosféra radostné nálady. V prostoře pod betonovými překlady zbudovali majitelé netuctovou restauraci. Z dané dispozice vytěžili maximum možného. Dřevěné stoly a židle, jedna ze stěn připomíná slušně zaplněnou vinotéku. S etiketami velkých vín z nejvyhlášenějších sklepů všech italských oblastí. V jednom rohu jakýsi veselý stromek z vinných lahví, bohužel prázdných. Aniž byste to tušili, právě se ocitáte v objetí opravdovou, až nakažlivou – v dobrém řečeno – rodinnou atmosférou.
Povznášející pocit dále umocní pohled do nabídky. Známé i neznámé suroviny, prostá skladba receptur o pouhých pár složkách, spousta zeleniny. Příslib jídel italského venkova a pobřeží se vším jejich kouzlem. Skutečnost pak překoná všechna očekávání.
Ale od začátku. Úvod skvěle obstará telecí carpaccio s křupavou zeleninkou a domácí hořčičnou salsou, stejně dobře poslouží i sametová burrata s uzeným lilkem, pečenou dýní , vlašskými ořechy a medem z akácie. Ovšem Trippa di baccala – treska s česnekovým konfitem, rajčátky, a crostini s rozmarýnem, to je koncert chutí. Maso, jde o u nás málo frekventovanou část tresky, velké bílé dršťky opravdu trochu připomíná. V chuti pak nejvíc asi lehce blátivé kalamáry. Samo o sobě má výraz tak jemný, že senzorům dá dost práce, aby ji mezi ostatními komponentami vydefinovaly. Vodítkem je čistý, přece jen poněkud vystupující dotek moře. Sekundují mu další kmenové suroviny Itálie, česnek a tomaty. Ovšem v provedení tak filigránském, až našinec, uvyklý chutím, exponovaným na horní hranici intenzity, při jejich objevování trochu tápe. Jako úvod do dalšího, naladění smyslů pro další program je to úžasný trénink.
Z hlavních chodů nebylo snadné vybrat si, jeden je atraktivnější druhého. Nakonec došlo na sous vide Iberico vepřová žebra na grilu, glazovaná bourbonem, s pečeným melounem. Prazvláštní, o to však působivější kombinace. Kde optimálně přichystaná žebra  převzala od ovoce díl jeho sladkosti. Meloun zase, netypicky použitý „na teplo“, se nechal okouzlit marinádou. Maso odpadávalo od kosti, do celého koncertu chutí vstoupilo ryzím akordem mladého vepřového. Závěr splynul na patře v udivující, po chvíli hledání efektně poladěný pocit závěrečné dohry.
Celkový dojem z návštěvy, podtržený milou, italsky familiérní obsluhou bez sebemenší stopy servility, tradičně elegantními víny, umně spárovanými, znamená jediné. Cestu do Horoměřic si zopakovat co nejčastěji.