Když před dvěma lety změnila veleznámá pivnice provozovatele, nastalo v řadách pivamilců velké očekávání. Co se s legendou klasických českých pivnic uděje?

Z poněkud umrněného lokálu střední třídy vybudovali noví provozovatelé na staletých tradicích podnik třetího milénia se všemi pozitivy minulosti. Trochu pochybovat se dá o měděném molochu z mědi a skla, který je dominantou prostoru. Působí, jako by pod středověkými klenbami vznikla čekárna kosmodromu. Ovšem díky prosklené mladinové pánvi je pro hosty zároveň atraktivní. Produkt, který se v pivovaru a hlubokých sklepích rodí, je navíc esencí toho nejlepšího z českého pivovarnictví. Stačí se podívat, kdo je pod recepturou podepsán. Ivan Chramosil, který vařil pivo U Fleků 44 let, vytáhl to nejlepší z každého zrna sladu, z každého lístku chmelové šišky.

Když se usadíte v rozlehlém sále a přelétnete lístek, poznáte, že kuchyně se drží téže tradice jako místní sládek. A to ryzího původu receptur. Denní nabídka i přehlídka jídel v hlavním menu nese jasnou stopu toho, co po staletí vznikalo v kuchyních měšťanských rodin i v chudých chalupách a vsích v české kotlině.

Třeba jelito s kysaným zelím a bramborem z obědové nabídky. Ochucené tak, že nemůže nikoho urazit, jen možná o čárku sušší. Ovšem vnímavě připravené zelí a především znamenité brambory drobný neduh v konečném vyznění sousta dokonale eliminují.

Jiným podařeným krokem kuchařů je hovězí roštěná dušená na houbách s restovanými špeclemi. Plátu citlivě připraveného masa, tonoucího v hutné omáčce, není téměř co vytknout. Roštěná – není lehké ji optimálně připravit – se v ústech téměř sama oddělí po vláknech, její projev splyne s vycizelovanou chutí omáčky. Zapita douškem ležáku, odezní za doprovodu fanfár hrajících na labužníkově patře chuťový koncert.

Utkávat se patrně budete s polévkou. Stará slepice v silném vývaru se zeleninou je název podle mne nezasloužený a zavádějící. Pod pojmem stará slepice si nikdo nepředstaví pár vláken masa kroutících se u dna, které navíc bylo nejspíš kuřecí. Řádná čtvrtka slepice, jak bývalo zvykem, v tomto případě nehrozí. A sousloví „silný vývar“ je také hodně nadnesené. Je chutný, se správným množstvím zeleniny v ladícím poměru, ale silný sotva.

Hotovky se tu daří připravovat s grácií a věrně. S minutkami už to tak slavné není, protože občas kuchařovi na pánvi utečou. Je to škoda, zvlášť když podnik operuje s cenami evropské, nikoliv české úrovně. Více pozornosti minutkám a promítnout název pokrmu beze zbytku na talíř, nebo jej radši změnit, to jsou léky na nedostatky kuchyně.

Ale abych jen nebrblal. Ceny do jisté míry omlouvá velikost porcí. Pokud si dáte polévku, je docela možné, že „hlavák“ ani nedorazíte.

V součtu všeho je Pivovar U Supa povedeným podnikem. Pozorná obsluha zvládá své sektory i při plném domě, servírky se na place zastupují, pokud si některá „zaplave“. Občasný šum okolo objednávek je daní za jejich množství. Jak to bude, až počasí otevře bránu do letní zahrady ve vnitrobloku, je zatím otázkou.

Když si po jídle dopřejete další sklenici piva, možná se na chvíli zasníte. Třeba nad tím, jaký ryk tu vládl v časech, kdy byl Sup domovem branické čtrnáctce, tehdy až masově vyhledávané. A zároveň budete přemítat o tom, proč je zdejší pivo pro většinu z nás tím pravým reprezentantem umu českých sládků.