Podnik s několika prostorami působí mile. Nesnaží se navodit nostalgickou atmosféru tím, že by připomínal pohostinství minulých časů. Poslední rekonstrukce vetkla interiéru oslovující design pro pivnice typický. Dva výčepy, rozmanité sezení – u vysokých, kulatých, nebo tradičních stolů – dřevěné obložení barvy jantaru, vše ozářeno spoustou světla z rozměrných kruhových lustrů. Na takovém místě, kde se mísí očekávání jedněch s uspokojením druhých, kde Prazdroj teče proudem a hluk hospodských povídaček se nese sálem, je radost posedět. Tím spíš, pakliže zdejší pivo, čepované s láskou a péčí, je vedle půvabů servírek největším hitem podniku. Ale jak je na tom kuchyně?

Překvapivě dobře. Třeba utopenec. Zjevně dobrý materiál, vuřt má v řezu na špek bohatou mozaiku, je i dostatečně velký. Co však zde nemají dotaženo, je servis. Utopenec jde na stůl rovnou z chladničky, maso je prochlazené naskrz. Jeho chuť je ukryta kdesi pod pěti stupni Celsia, z pokrmu vyráží jen drakonický až agresivní atak nálevu. Ten spolu s cibulí dokonale zamaskují jakýkoliv pokus uzeniny se prosadit. Teprve když ho necháte chvilku zahřát, správná temperatura odhalí pečlivě ochucený, pod žízeň optimálně gradovaný pamlsek mnoha pivařů.

Umění zdejší kuchyně plně ukázala teprve kulajda. Receptura mnoha tváří není pro kuchaře snadným úkolem. Zde se s ní ale vyrovnali, jak náleží. Mírně navinulá, bohatá a sytá, s dostatečným množstvím hub a vajíčkem uvařeným naskrz (vejce „na 63^o“ selky v repertoáru neměly). Sympatická navíc byla i její prezentace. Brambory pokrájené na malé kostičky polévku odlehčily a prosté krmi dodaly projev až panský.

Následovalo parádní číslo kuchařovo, jímž byl španělský ptáček. Po prvním soustu rozjásala omáčka právě ty senzory, které mají v referátu českou klasiku. Uměřeně hutná, lehce pikantní se silným masovým podtextem. Masu samotnému nebylo co vytknout, snad jen náplň si zasloužila jakostnější uzeninu, než byl párek nevalné chuti. To ale byla jediná část pokrmu, která zaskřípala. Protože mi servírka nenabídla varianty příloh, zůstal jsem u rýže ucházející kvality. Knedlík by nicméně v tomto případě vzhledem k charakteru omáčky předvedl mnohem atraktivnější doprovod.

Protože jsem zlikvidoval více piv, než je mým zvykem – bylo jedno z nejlépe ošetřených a načepovaných, jaká jsem v poslední době požil – nezbylo už místo na moučník. I když jsem dlouho bojoval, zda si štrúdl s hrozinkami a ořechy dát, nakonec na něj nedošlo.

Pominu-li nevydařený prolog s utopencem, Salzmannovi vycházejí jako restaurace, kam není třeba se obávat zavést návštěvu jak domácí, tak zahraniční. Přes plný dům a střídání skupin jako na montážním pásu obsluha stíhala uspokojovat hosty včas, dívky stačily přihodit i úsměv.

V Plzni najdete řadu pivnic, které jsou dnes módnější. Jen málo však dokáže udržet konzistentní kvalitu. Zdá se, jako by přímí potomci formana Salzmanna, kteří mají v lokále svá čestná místa, i v nepřítomnosti dohlíželi na to, co se v restauraci nesoucí jejich jméno děje. Z mého pohledu odvádějí dobrou práci.