Jste totiž U Gruzína! To jest v proluce mezi rodinnými domy pár kroků pod konečnou na Bílé Hoře. Sám vstup není kdovíjak oslňující. Prostora je vlastně úzký hluboký dvorek, v létě sporadicky zatravněný, v zimě poněkud bahnitý. To ale pomiňte, a pokud vás napadají myšlenky na odchod, zapuďte je a vstupte. Hned za branou láká doruda rozžhavený gril, z něhož se line vůně tak mámivá, až se vám začnou bezděky sbíhat sliny. V tu chvíli si vás Gruzín získal!
Budete uvedeni a přidělí vám některý z malých domečků. Ať jakýsi bílý textilní kokon, do něhož vás zazipují – kvůli úniku tepla, nebo chatku zrobenou z rákosových rohoží. Personál zapne topidla u stropu – a paráda jménem gruzínská hostina může začít.

Objednejte si lavash, nekvašený bílý chléb, a rozhodně gruzínský salát. Potěší tím, kterak čerstvá je všechna použitá zelenina – okurky, rajčata a cibule – i bylinky. Balkánský sýr mu dodá sytost, spojení všech komponent v nejlepší formě způsobí jediné. S nadšení zmizí do posledního lístku bazalky ještě dřív, než se ugriluje váš hlavní chod. A protože je i digestivní, patrně k němu zvládnete  donesenou porci placek chleba. Zkuste ho navíc forsážovat pikantní ajikou.
Ještě než dojde na šašlik – na jehněčí je v lednu trochu brzy, zkuste tedy telecí, podělte se o půltucet Chinkálí. Taštiček z těsta, ne nepodobných dim sum, jen připravených trochu zdobněji. Mají i lehké kuřecí a krůtí, ale nejfrekventovanější jsou kombinované, s hovězím a vepřovým. S cibulí a nezbytným chutě provokujícím kořením jde o vymazlený chod, jen možná trochu sytý.
Když se po tom všem objeví na stole talíř ještě se škvířícího masa, možná se zaleknete velikosti porce. Ovšem po prvním soustu se nezastavíte, dokud dohladka neoberete i tu nejmenší kostičku. Maso tu sekají i s kostmi, ty rozvedou žár i dovnitř kousků, ono je tak propečeno zcela stejnoměrně. Znovu s ním krásný dialog vede gruzínské koření, vše ještě ozvláštňuje dým ohně. Ovšem nejde o sofistikovaný řízený dým se záměrem odér zušlechtit, na jaký jsme zvyklý u grilů třetího milénia. Spíš jde o kouř, jaký možná stoupal z prvních opékaček nad prvním ohněm dávného prakuchaře. Důraznější, než jsme dnes zvyklí, ovšem právě takový je spolutvůrcem nezaměnitelné vůně a chuti gruzínského šampuri. Ono i maso má svůj charakter, pevnější při skousnutí a o málo skoupější na šťávu – řeč je o telecím. Opět vám to ale ani málo neuvadí, pokud to vůbec zaregistrujete. Což, při stoupající hladině dobrého či lepšího vína zpod Kavkazu – báječné je mukuzani kvevri chutnající dalece jinak než amfórová naše – vzbuzujícího nadšení, docela dobře nechytíte. Nebo pominete.
Když zvládnete celou porci masa, bude vás asi výmluvný personál muset k dezertu trochu přemlouvat. Poslechněte, každý z nabízených má své kouzlo.
Sedíte-li ve vytápěném domečku stane se po chvíli, že budete postupně odkládat svršky a skončíte v tričku. I v nepříjemné vlezlé zimě se tak mnohdy děje.
Když máte štěstí, potká vás pak venku velká proměna počasí. Z původně jednolité olověné oblohy se zčistajasna prodere paprsek slunce a trefí se právě ke do proluky mezi domy. Mystická ponurá krajina čáryfukova se rázem změní v poetickou až pohádkovou zahrádku. Možná chudou, ale s okouzlující malebností.