Doširoka rozestoupená růžová vila ze všeho nejméně připomíná honosné řecké paláce, pohled na ni neevokuje ani vzpomínku na prosté taverny v ostrovních rybářských přístavech. Nebýt kulatého štítu v řeckých barvách a sympatické letní terasy, docela snadno byste ji mohli minout. A to by, jak se ukáže později, byla škoda.

Podmaňující řecké atmosféře nepropadnete ani po vstupu. U malého baru za vchodem objevíte něco drobných pochutin, pár lahví ouza a tsipura v policích. O přiblížení se náladě země temné modře vod a sněhobílých kapliček nad zálivy usilují fotografie malebných míst, prostření s typickým lomeným vzorem a modré židle s lýkem vypleteným sedákem a originálně, do „o“ čitelnými nohami. Hlavním argumentem pro to, že jste tu správně, je ovšem jídelní lístek. Ledva jej otevřete, zaplaví vás řada specialit – pevninských i ostrovních, které již při přečtení vyvolávají krásné vzpomínky. Z bohaté nabídky majitele a kuchaře Pavlose Hrisidise budete možná těžko volit.

Dobré je začít něčím, co připomene chutě Řecka a nabudí touhu si jich užít, jak náleží. Takový bamies s pita chlebem je k tomu zřejmě nejpovolanější. V pikantní, ne však panovačné omáčce na zeleninové bázi se stopou báječného „salátového“ oleje se koupou prapodivné lusky s výrazným žebrováním povrchu. Po evropsku se jim říká okra a v úpravě, kterou předvádějí v Dionýsovi, chutná velice balkánsky. Omáčka stojí na rajčatech, ale je důrazně vypointovaná do aperitivního projevu – je tudíž trpká a ostřejší, ovšem jen tak, aby neodradila. Rajčata spolu s olivovým olejem navíc důraz sousta ještě zjemní. Možná ne hned po první, ale po dvou třech lžičkách se s výrazem předkrmu srovnáte a zalíbí se vám.

Pro nadšené fandy masa je v jídelním lístku kromě jehněčích kotlet, špízů souvlaki a gyrosu několik druhů jídel z mletého vepřového, kuřecího či hovězího. A navíc také duo mixů. Pro mne byl zajímavější ten druhý, který vedle kuřecího a vepřového špízu nabízel seftalies, jakési klobásky bez střívka, které jsou kořeněné mimo jiné skořicí.

Masa výrazně nepřekvapila, všechna byla dobře odvedená, voňavá a v chuti věrná. Kuřecí maso bylo mimořádně křehké a šťavnaté, vepřové překvapivě působilo lehce a „dietně“. Klobásky, se pak díky důraznějšímu kořenění a ozvláštnění příchutí skořice – tu bylo ovšem třeba přepečlivě hlídat, aby se ve změti tónů neztratila – přičinily o zajímavý dotek Středomoří. Když k tomu přidáte grilem vnímavě opečenou zeleninu (typický lilek, nepostradatelnou cuketu, rajčata a okurku), máte před sebou jednoduše skvělé řecké jídlo.

Na kalorický nářez, kterým je přes svou báječnou chuť baklava, už jsem si netroufl. Pokud se chcete ještě více ponořit do řecké kuchyně, nemůžete ovšem vynechat víno. Mají jich na lístku dost na to, abyste si vybrali. K jídlu, tak jak je prostě poskládané a jednoduše upravené, jsem zvolil sklenku retsiny. Ta zdejší je „domácí“, a proto voní až neurvale a na jazyku o čárku víc drhne, ale právě to dělá tohle víno atraktivním.

V ataku čínských jídelen a vedle přemnožených restaurací italských se ostatní kuchyně u nás kamsi ztrácejí. Proto budiž pochválena každá restaurace, která drží prapor kuchyně toho kterého národa. Dionýsos k nim patří. Jen budete-li si chtít tamní dobroty opravdu užít, otočte směr své vycházky a tavernu nechte na závěr. Lehce vyhládlí po cestě si ji vychutnáte víc.