Necelé dva roky uplynuly od chvíle, kdy se uprostřed vilové čtvrti na Petřinách objevil milý, nenápadný podniček. Jeho majitel Michal Černý patří k těm nemnoha kuchařům, kteří jsou zkušenostmi nabytými v cizině a zápalem pro kvalitní kuchyni předurčeni změnit úroveň naší současné gastronomie.

Jen je navíc tvrdošíjný. Na svoji představu o rodinné restauraci čekal několik let a nakonec ji spolu s přítelkyní Zuzanou vybudoval „na konci světa“.

Předzahrádka o málo větší než prostěradlo zve několika stoly ke klidnému usednutí za živým potem. Uvnitř vás potom vmžiku obestře srdečná atmosféra, jež provívá několika nevelkými prostorami, zařízenými bez okázalosti.

Makrela, kedlubna, fenykl, zázvor je stroze popsaný předkrm, který se tentokrát stal prologem oběda. Popis ve formě, dnes zhusta používané, slibuje pouze suroviny. Když se ale po chvíli před vámi objeví působivá kompozice na čistě bílém talíři bez ozdob, zjistíte proč.

Pár slov má probrat vaši fantazii. Opravdu se tak stane a vy s každým soustem hledáte tu kterou komponentu. Optimálně, s křupavou kůží na povrchu připravený filet, kolem něhož se v terčíku živě zelného pyré tyčí pahorek všech těch slibovaných dobrot. Každé sousto prozrazuje víc a víc o tom, proč ryba, nepovažovaná obecně za zázračnou, má mezi kuchaři tolik zastánců.

Rybí maso s patrným tukem – spíš přízemně obhroublým než lahodným – získává plusové body právě díky svému doprovodu. Fenykl není zprvu nijak důrazný, předbíhá ho hlavně důrazný zázvor. Kuchyni selského dvora do kompozice vnáší kedlubna. Pro svůj prazvláštní projev, zdánlivě daleký labužnickému tématu, zmizela z receptur a teprve pomalu se do nich vrací. Její kouzlo spočívá v tom, že jakkoliv umí být zemitá a někomu až nevábná, je nositelem jedné z tradičních chutí českých jídel a tu umí ve skrumáži nečekaně decentně a ve finále příjemně prosadit. Navíc je pevná, nerozbředlá a s rybou nádherně souzní. Makrela díky tomu působí lehce, svěže a sympaticky připravuje chuťové buňky na další chod.

Jedním z hitů mezi hlavními jídly ve Story – těžko se mezi nimi volí – je jehněčí. Ve výběru bývá často, pokaždé v jiné úpravě. Ta dnešní doprovodila jehněčí maso ve dvou řezech masa – hřbetu a krku – artyčoky a brokolicí.

Jakkoliv byl hřbet mimořádně připravený, růžový a s růžičkami brokolice chutnal znamenitě, pro mne se stal vítězem pomyslného minisouboje krk s artyčoky. Válečky masa, kterým při dušení pronikly rozehřáté žilky tuku, nabyly neuvěřitelné šťavnatosti. Sousto bylo ke všemu mimořádně křehké a dělilo se snad už jen pod soustředěným pohledem. Excelentní hutná šťáva pak umocnila ústřední markanta české kuchyně: kořenová zelenina. Úžasně upravené maso, v němž i sebemenší stopu skopoviny aby pohledal.

Obyčejně si po takto vydatných krmích dezert odpouštím, ovšem ve Story nikdy. Usměvavá servírka je skvělou cukrářkou a její dnešní nastudeno podávanou krupicovou kaše s granitou, jahodami a oříšky nešlo pominout. Byla sametová, oživená jahodami, dozdobená napohled i v chuti lístečky čerstvé máty. Lehýnce nasládlá kaše a ovocná dřeň, zkrátka skvost.

S lákavým menu, dvojicí vzácně přívětivých a znalých slečen na place a výrazně kvalitnější vinnou kartou se restaurace Story posunula o pěkný schůdek vzhůru. Zvlášť potěšující je fakt, že přes nával práce každý talíř dává jasný signál: Michala Černého, jeho (nyní již) manželku Zuzanu účinkující ve dvou rolích i profesně už slušně zběhlou servírku práce zatraceně baví. A to je moc dobře.