Otevřete-li poprvé dveře U paňmámy , asi se vám na sekundu zastaví dech. Okázalé prostředí reprezentačního salonu kdesi na rodinném panství totiž připomíná všechno, jen ne tradiční hospodu českého venkova. Trámoví stropů, doširoka rozkročená bělostná kachlová pec v jednom, koncertní křídlo v druhém rohu. Stoly, některé založené, jiné s holými dřevěnými deskami, židle různých tvarů z různých časů proložené pohodlnými polokřesílky. Vše je  navíc v prostoru umístěno s až rozmařilými rozestupy. Jasný signál filozofie rodiny majitelů, jimž je pohodlí a spokojenost hosta nad řadu nul na účtech tržeb.
Co se kuchyně týká, je nová jen co co vybavení technologiemi. Jídelníčky a především kvalita krmí zůstaly jako U Kosků. Na každém talíři je viditelné nadšení a radost, s nimiž byl uchystán.
Nabídka se v segmentu hlavních chodů mění co týden a je přinejmenším lákavá. Když si vás „paňmáma“ – slovo pro usedlou oblou selku se mimochodem pro rtuťovitou dámu plnou elánu a odvážných nápadů zdaleka nehodí! – navnadí škvarkovou pomazánkou, mimochodem znamenitou, natěšeni se pusťte do výběru. Tentokrát je na programu husí vývar. Polévka stejně řídce vídaná jako báječná. Řádná porce nudlí, spousta na brunois pokrájené zeleniny, stovky zlatavých oček tuku na hladině. Přestože ve vývaru převažuje karotka, chuť  vůbec nesměruje do sládnoucího závěru. Jemný vývar má od hovězího klidnější projev. Tuk nedovolí rudým kostičkám, aby zatlačily jeho netuctový výraz někam do kouta a samy ovládly pole.
Potom už, s pohárky rozvášněnými na maximum hledáte to, co by překvapilo. Kuřecí stehno na švestkách s petrželovým pyré je jednou z úhelných receptur, možná jste ho však už měli. Hovězí mleté biftečky s pepřovou omáčkou a pečeným bramborem budou jistě skvělé, ale…
Na dalším řádku narazíte na pomalu pečenou krkovici na medu s bramborovým salátem s jablky, a je rozhodnuto. Kombinace vpravdě neobvyklá. Tři kusy masa jako pro drvoštěpa, obmyslně vychucená omáčka stopově pikantní, a kopička salátu. Snad i trochu zaváháte, ale o chvíli se – zprvu váhavě – pustíte do jídla. O masu netřeba příliš hovořit, optimálně připravené, šťavnaté, s latentním přídechem ryzího vepřového akordu. Omáčka mu dá vzlet a originalitu, sousto chutná mimořádně. Ovšem co ten salát?! Neboje se, zkuste to. On sám o sobě vás možná na chvilku vykolejí, přivřete oči a po první lžíci se vám vybaví babička o štědrém dnu, kterak velí dědovi: „Tóno, ne tolik tý cibule jako loni!“. Když salát spojíte s ostatním a čekáte třeba až disonanci závěrečné dochuti, nic takového se nedostaví. Zelenina se dohodne s omáčkou, díky medu tělnatou, brambory se coby garnitura postarají o nerušivý doběh. Je ovšem důležité najít správný poměr komponent, což může až tři čtyři sousta trvat. Když ho však objevíte, už si jen libujete.
Je úžasné, kterak kuchařka, trénovaná od mládí „jen“ pravidelnými teplými večeřemi a víkendovými obědy v rodině, dokáže svými kreacemi potěšit. Navíc najít odvahu s některými zdánlivými nonsensy vyrukovat. Je ovšem třeba říci, že jí vycházejí.                                                         V kuchyni vedle ní stojí matka a tenhle tandem je jednak znamenitým zdrojem nápadů, jednak mimořádným spojením zkušeností a umu. To ale má být přece standardní vybaveností každého profíka!