Už sama kapacita podniku čítající nějakých 250 židlí je v čase, kterému vládnou fast foody a levné nabídky, odvážným počinem. Má tři podlaží, přičemž každé z nich se chlubí vlastní specializovanou kuchyní. Jedno je z většiny prosklené a plné světla, ta další pod ním dýchají decentní pohodotvornou atmosférou.

Celé to může připomínat jakousi zvláštní alchymistickou laboratoř budoucnosti s příjemným mobiliářem a doplňky s asijskou tématikou. Působivý je i pohled do otevřených kuchyní na zvláštní, jen zdánlivě chaotické konání kuchařů. Svůj díl odvedou vábné vůně linoucí se z jídel na výdeji. Za zmínku stojí i způsob stolování: obsluha krmě pokládá do středu stolů, v dosahu každého sedícího, takže si každý může dopřát čehokoliv v dosahu. Nejsme uvyklí se nad talíři družit. V Sia restaurantu lidé nad jídly diskutují, baví se a ochutnávají jedna radost.

Kuchyně ve vstupním podlaží je upsána kachnám. Však jich tu také řada visí oním trochu smutným způsobem s podvázanou, svěšenou hlavou jakoby v němé obžalobě. Zároveň jsou ale považovány za nejpovedenější lahůdku, kterou Sia nabízí.

Napařované knedlíčky shaomai s vepřovým masem, krevetami, omáčkou hoisin s chilli a zázvorem se postaraly o vstup do hájemství asijských chuťových veletočů. V uzlíčcích lesklého, na povrchu lehýnce vlhkého těsta dřímala plejáda parou nabuzených chutí, jen vyrazit a dát o sobě vědět. Expozé chutí negradovalo razantně, výraz byl spíš decentní, podobný filigránským provedením znaků čínské kaligrafie. Tolik obloučků a zákrut nabídly knedlíčky rozdychtěným senzorům.

Tonkotsu ramen – vepřový vývar s nudlemi, chashu, vejcem, nakládaným zázvorem a řasou nori – nezapře své původní určení: nakrmit dělníky a dodat jim sílu do práce. Ten zdejší je sytý až až, se spoustou zvláštně upraveného vepřového, ostrovem správně pevných nudlí a panovačnou řasou. Má uhlazenější partituru, než mívala původní polévka prostých strávníků, nicméně základní linie se v ní promítne zřetelně. Sytost, chuťová pestrost a vykrouženost. Vedle blaha, které působila na patře souhra všech komponent, sdružená do výsledné fanfáry „umami“, budilo každé sousto obavu z přesycení.

Chvilku čekání na pozdrav z nejnižšího podlaží, originálního japonského grilu robata, snad jediného v zemi, a už tu byla grilovaná ústřice se zázvorem, sójovou omáčkou, bok choy a saké sabajon. Na plný žaludek dala dokonale zapomenout. Když se poté na stole objevila závěrečná kreace – treska s omáčkou yuzu, zeleným jablkem, wasabi, ředkví daikon a nori – nemohl jsem být okouzlenější. Znamenitě upravené maso provázené sladkokyselým pocelem jablka, ostrou suverenitou ředkve, důrazem křenu a mořským svérázem řasy bylo moc povedeným finále, v němž každá sama o sobě samolibá chuť ponechala dost prostoru pro tresku.

Tým Jiřího Štifta, kde krom jiných působí i deset asijských mistrů kuchyně z osmi zemí Dálného východu, hodil rukavici všem asijským restauracím v metropoli. Je obdivuhodné, kterak si při náročné práci všichni obsluhující dokážou pohrát s hostem, vysvětlit vše potřebné a přitom neztratit z tváře vlídnost a důvěru budící úsměv. A navíc servírovat autenticky připravenou asijskou kuchyni.