Když se v Daňkovicích ocitnete – po předchozí nezbytné rezervaci – čeká vás příjemný podnik se zimní terasou, skrze jejíž prosklené stěny potěší pohled na malebnou krajinu okolo. Nečekejte přepych, jde o typické prostory tradiční venkovské hospody. Sympatický je počin majitelů, totiž pořádat zde výstavky děl malířů z okolí, interiér tak dostává další, poetický rozměr.

Denně si tu můžete vybrat ze dvou polévek a tří chodů hlavních, to mimo nabídku stálého lístku. Ten kupodivu příliš mnoho tradičních pokrmů neavizuje, omáčkové variace najdete právě v denní nabídce na tabuli před vchodem a v samotném lokále.

Toho dne byla na programu česnečka a byla znamenitá. Bohatá na uzené maso, s uměřeným množstvím brambor a vyváženou dávkou česneku. Nebylo ho moc, aby neodradil ani tu sebeopatrnější dámu. Ale ani málo pro pořádné chlapy, kteří právě takovou česnečku vyznávají. Vejce vyhladilo obvyklou obhroublost chuti. Pro pověst, jaká o Selském dvoře jde, to byla ta nejúčinnější reference.

Natěšen očekávám svoji další volbu, obrněn velkou trpělivostí. Zdejší upozornění, že na jídlo můžete při obsazené restauraci čekat dvacet až šedesát minut, je totiž do písmene pravda.

Když srnčí svíčková dorazila, pohled do talíře sliboval hodně. Tmavá omáčka ne tolik dohnaná smetanou pro dostatek prostoru chuti masa i zeleniny, dva kousky srnčího, kopeček šlehačky a něco brusinek.

Po pár soustech ale došlo k prvnímu překvapení, které končilo rozčarováním a mnoha nevyřčenými otázkami. Omáčka, v chuti dobrá, byla příliš hustá a intenzivní, takže se v ní maso ztrácelo. Hlavně však – a to je nemilý nešvar – každý ze dvou kusů srnčího byl ve výrazně jiném stupni propečení. Jeden byl svrchu až černý a vysušený, druhý jen o málo lepší. Pokud bylo maso špikované, pak minimálně, slanina docela zmizela. Náladu při toporném žvýkání jakž takž ukonejšil slušný knedlík, který v partnerství s omáčkou pocit z pokrmu vylepšil.

Na smazání matného dojmu ze srnce výrazně zapracovaly široké nudle se žampióny, kapustičkami a parmazánem. Povedená těstovina s patrným vlivem dobré mouky, která navodila obilný nádech sousta, na skus pevné kapustičky, ve své selské prostotě jen o čárku méně výrazné, šťavnaté žampióny a parmazán, který vše spojil.

Při medailóncích z vepřové panenky s pečenou hruškou a černými jeřabinami kuchař zase sundal nohu z plynu. Maso se zdálo, jako by bylo předem uvařené a potom znovu prohnané po pánvi. Barevně na řezu jednolité, navíc v tom nejméně lákavém valéru popelové šedi. Vlastně se mi do něj vůbec nechtělo zaříznout. Přiznávám ale, že chuť předčila obraz. Hodně tomu pomohla hruška svým příjemným tónem podzimu, vstupujícím do hry v druhém plánu. Šťáva se také snažila, co mohla, aby panenku oděla svádivou chuťovou sukničkou. To se ve finále vcelku podařilo, také díky svíravému vlivu tříslovitých bobulí jeřábu.

Kaštanový dort s opilými hrozinkami, hutnou šlehačkou, pevným těstem a opravdovou kaštanovou příchutí už toho moc napravit nestihl. Po mocných porcích předchozích chodů byl zákusek k nezvládnutí, ale sebrat z těsta a doplňků všechno dobré se stihnout dalo.

Posezení v Selském dvoře nevybočilo z průměru podobných restaurací. Není to bohužel kdovíjaká chvála. Pověsti, která jej předcházela, podnik tentokrát dostál jen zčásti. Možná si personál vybral krizový den: při svatbě a plném domě se to může stát, i když by nemělo. Nepřesvědčivý byl rovněž výkon obsluhy, tedy její jedné poloviny. Vedle příjemného, dobře pracujícího číšníka se ten druhý snažil na hosty tlačit a místy byl vysloveně nepříjemný.