Každý jen trochu znalý návštěvník pražských restauračních podniků ví o dvojici Na Kopci a Na konci, za jejichž vznikem stojí pánové Titus Eliáš a Jan Turek. Obě jsou z hlediska Pražáka, pro nějž hlavní město tvoří trojúhelník mezi Staromákem, Václavákem a kavárnou Slávie, opravdu kdesi „na konci“ světa, tam, kde lišky dávají dobrou noc.

Proč se tedy na „kopec“ Dívčí hrady nedaleko Smíchova vůbec vypravit, proč vážit složité přesedání z jednoho dopravního prostředku na druhý, čekání na autobus a nakonec pohled na budovu socialistické provenience?

Začnu-li pozitivy, musím v prvé řadě napsat, že návštěvník se setkává vždy se stabilní úrovní kuchyně i obsluhy. To není tak samozřejmé, jak to vypadá. Řada restaurací má dobrý rozjezd, ale udržet a uhlídat personál není lehké. Zvláště když se síly později napjaly k „dceřiné“ restauraci Na Konci v ještě vzdálenějším Lochkově.

Nabídku pokrmů tvoří kombinace české a francouzské více méně domácí kuchyně, je tedy možné dostat dobrého divočáka (v porci téměř bavorské), ale také ústřice či dobře upravené kuře. Mnoho návštěvníků přichází už s vidinou tataráku, na který je tu vždy spolehnutí. Ke každému jídlu lze vybrat víno, a to za poměrně příznivou cenu. Příjemný a obsluhy znalý personál zákazníka nenaštve, atmosféra je domácká. To ovšem může být někdy i negativum, protože přílišná blízkost stolů a malá členitost interiéru znamená, že každý svému sousedu vidí do talíře a slyší, o čem si povídá.

Poněkud socialistické stavební prvky se snažili majitelé vylepšit vylepeným rodinnými fotografiemi, které mají prostředí zlidštit. Přiznávám, že na předvádění alb s fotkami z dovolené, když přijdu někam na návštěvu, jsem drobet alergický, ale v této restauraci to nevadí. Aspoň pokud mi číšník v návalu sdílnosti neukazuje fotografii své manželky.

Samozřejmostí jsou sezonní úpravy menu, díky nimž stojí za to se sem vracet. Kromě zmíněného proslulého tataráku – po francouzském způsobu s hranolkami a štiplavou majonézou – na který už léta lidé jezdí z centra Prahy cíleně, je výběr pestrý a co čtvrt roku se obměňuje. A to nepočítám každodenní trojici hotových jídel převážně české provenience coby součást polední nabídky.

Pro mne je vždy ukázkou schopností šéfkuchaře degustační menu, které většina restaurací má ve dvou odlišných variantách –jak co do jídel, tak co do počtu chodů a pochopitelně od toho se odvíjející ceny. Pánové Eliáš a Turek však vsadili na jiný model. Menu je za jednotnou cenu 700 korun, které má čtyři chody, což odpovídá běžným zvyklostem. Zajímavým prvkem je pak možnost zvolit si u jednoho z chodů některou ze tří variant. V této nabídce kombinací lze opravdu uspokojit každého.

Při mé návštěvě byl prvním chodem marinovaný losos s tataráčkem z červené řepy, druhým chodem byly krokety z mladé kachny a foie gras s hruškovo-hořčičnou marmeládou. Odvážná kombinace chutí podtrhla první polovinu degustace. Třetí chod nabízel ony již zmíněné tři variace: buď grilované krevety s chřestovým rizotem, nebo nadívané telecí hrudí s ořechovou nádivkou, nebo hovězí tatarák. Protože zdejší tatarák důvěrně znám – a dobře jsem si na něm při předchozích návštěvách pochutnal – zvolil jsem nadívané telecí hrudí, jehož lahodnou ozdobu tvořila zřídkakdy podávaná smržová omáčka. Závěrečný, z průměru se nevymykající crém brulée byl sympatickou tečkou za ochutnávkou.

K jídlu patří vína a i v této oblasti lze restauraci Na Kopci jen chválit. Podnik nabízí rovněž rozlévaná vína za necelou stovku, a to jak moravská, tak francouzská, a nejsou to žádné okrajové záležitosti. Kdo si chce dát láhev, sáhne po výběru většinou z francouzských vín, je tu i pár dobrých červených z Itálie a malý reprezentant Španělska – většinou v rozmezí 300 až 700 korun za láhev. Zahraniční červená z nového světa reprezentují tři argentinská, osobně bych dal přednost, je-li jídelníček deklarovaně česko- francouzská kuchyně, aby se i vína držela této provenience. Ale to je spíš už jen námět k přemýšlení.