Je bájemi opředená restaurace stále v téže formě, v jaké se představila na začátku své přítomnosti na gastroscéně metropole? Tak, jako když  v krátku pronikla do povědomí milovníků dobrého jídla nejen pražských, a za své výkony už pět let drží ocenění  Michelin Bib Gourmand? Tuhle otázku si musíte zodpovědět sami, a jde to jedině tak, když na Kopec zavítáte.
Odvážně až rozverně pojednaný interiér, kdy majitelé představili na stěnách celý svůj života běh od samého zrození, nemusí všechny nadchnout. V každém případě však uvolňuje stavidla dobré nálady a krom uvolnění vyvolává i zvědavost na kreace šéfkuchařovy.
Například bažantí vývar ze současného lístku. Dvojitý, silný, díky vínu tmavší, výrazné vyladěné chuti. Dokonce tak výrazné, že houbové tortelini – na skus poměrně tvrdé – přišly v tomto aktu o své vystoupení.
Bažant spolu s vínem totiž jakoukoliv jejich snahu dokonale uzemnil. Z celé parády zůstal jen pevný moučný tón odkudsi z pozadí, který jinak báječné polévce moc nepřidal. Náplň pak si nevrzla vůbec.
Nevím proč, ale kdovíjak šťastná nebyla ani volba krevet na česneku flambovaných pernodem se zauzenými pečenými paprikami a sépiovým risottem. Zdánlivá rána jistoty se tentokrát nepředvedla v nejlepší formě. Možná kuchaři o víkendu pár minut po otevření jeli jen na půl plynu, třeba šlo o jiný důvod. V každém případě však nepředvedla vše už prezentace. Čupřina paprik a zelených lístků uprostřed byla v pořádku. Prozařovala kreaci svítivými barvami. Věneček krevet při okraji talíře už takovou jiskru neměl. Risotto pak se utápělo v jakési řídké hladině nedůrazné chuti. Ta navíc smývala barvivo ze zrnek rýže, takže dojem byl nejvíc ze všeho rozpačitý. Ani sebevědomější stopa po flambování chuťově silným destilátem se jaksi neprosadila. A nakonec krevety…. Byly vysušené, trupelnaté s masem až krupičkově se drolícím. Tahle variace dnes zkrátka kuchaři nesedla. Škoda.
Co mohly, zachránily tvarohové knedlíky plněné švestkami, mákem a marcipánem s omáčkou z vaječného koňaku. Vláčné těsto skrývalo povedenou kombinaci švestek s mákem, hezky jim sekundoval marcipán. Ne příliš nápadně, ale lišácky tak, aby se neztratil ani neokoušel hlavní složky náplně předbíhat. Omáčka vše poslala do daleko širší výseče chutí a sladila závěr do mámivě sametového celku. Nijak zvlášť sladkého, ovšem ve finále až mazlivého.
Pokud dnešek zachraňoval dezert, potud vystoupení Kopce je zajímavější v denních nabídkách. Obědy jsou zde populární, a složení lístku vždy zajímavé. S exkurzem do českých receptur – španělák s rýží, karbanátek s vařeným bramborem, také už pomalu rarita, fazolová polévka… Všechna jídla jsou navíc odvedena jak náleží, bez škobrtnutí. Což je jistě báječné a hodné respektu. Nicméně den, to nejsou jen obědy.
Věřme, že toto vystoupení bylo v předlouhém čase existence restaurace jedinou výjimkou, pro kterou si Kopec nezaslouží být odvržen. Zkusme to znovu a věřme ve šťastnou hvězdu restaurace, která se znovu rozzáří.