Věhlas restaurace ještě kulminoval po rekonstrukci před dvanácti lety. Podnik dostal novou nadčasovou tvář. Možná se nelíbí každému, nicméně spojení historie a současnosti je vpravdě zdařilé.
Co se ostatního týká, lze říci tolik. Veliký tlak hostí je pro Krámy obrovskou zkouškou a nutno říci, že se s ní pere většinou dobře. Podívejme se tedy, co vás v Krajinské 13 může potkat dnes.
Rozměrný lokál s vysokánským stropem působí přes své proporce svým způsobem útulně. Malé kóje dávných řeznických krámků vyhlížejí mile a dávají pocit jistého soukromí. Jakkoliv se může zdát, že obsluha zaměstnaná v hlavní lodi se díky tomu do jednotlivých minilokálků dostane jen sporadicky, opak je pravdou. Často se ani nestačíte vysvléct z kabátu a už je tu sympatická číšnice s dotazem na nápoj. Ten potom v mžiku stojí před vámi. Zároveň s ním přistane na stole i menu. Je obsáhlé, zaměřené na českou tradici s puncem okolních regionů. Pravidelně se objevuje i specialita šéfkuchaře. Ale od začátku.
Silný hovězí vývar se zeleninou a játrovým štrúdlem jistě uspokojí a otevře vaše vnímání. Je skutečně silný, zelenina pak nerozvařená, v uměřeném množství a čisté chuti. Játrový štrúdl je vlastně knedlíček, ale ve formě drobných plátků paštiky. Povedl se, možná dokonce že je ho v jezírku na talíři až rozmařile moc. To však neumím posoudit, možná jde o šalbu v podobě množství jako u tence krájeného uheráku, kdo ví. V každém případě jde o dobrý start do dalšího dění, I když jde vlastně o rutinu, kterou by měl zvládat každý zkušenější kuchař.
Specialita – hovězí Strogannof – je vyhlášený historický recept, prapůvodně ruský. Ve vnímavém provedení populární a chutný. Podléhám a poroučím si ho. Ovšem nedopadlo to. Pominu-li nelad v uspořádání na talíři byla zarážející dvojí příloha. Jak rýže tak  hranolky jsou masu dobrým doprovodem. Ovšem každý zvlášť, řekl bych. Takto to vypadalo všelijak. Jednak velikost porce užuž slibovala že jedno či druhé přepadne přes okraj talíře. Dále pak, trochu to vypadá, jakoby jedna příloha docházela, tak v rámci udržitelnosti chodu na lístku bylo spárování příloh jistou berličkou.
Ovšem to nebylo tak důležité, jako maso s omáčkou samotné. Možná v rámci nějakého inovačního pokusu o novou verzi receptury bylo vychucení přinejmenším překvapující. Tomaty, pokud tam vůbec byly, se neprosadily. Omáčka pak byla až drakonicky ostrá s výrazně kyselým projevem. Tak, že maso nepustila vůbec ke slovu. To bylo v případě kousků bez opečené křupavé krusty na povrchu mdlé a zcela bez možnosti do chuti promluvit. I když přece, v samém závěru sousta, když šťáva odezněla v příloze, se objevila rurální příchuť syrové, neokořeněné hověziny, dílem provázené latentní stopou krve. Navíc jak rýže, tak hranolky sváděly s bází předem ztracený boj. Ani jedno nestačilo na její rozpínavou, hrubou rustiku. Houby pak patrně nebyly jen žampióny. Jejich klidná příjemná přítomnost by výraz poněkud umravnila. Ale přítomný výraz lesních hub spíše pomohl vše ještě podpořit v už řečeném až příliš panovačném konání.
Po dlouhé době, prakticky poprvé za dvanáct let od rekonstrukce je to pro mne první závažnější zakopnutí zdejší kuchyně. Pokud šlo opravdu o zakopnutí, je to snad pochopitelné. Čas od času podlehne každodennímu masakru i nejzkušenější šéf. Ovšem má-li jít o cestu, vedoucí k jistým obrodám stávajících osvědčených receptur, potom nevím, zda Luďka Hausera nevede do slepé uličky.
Vítězem tedy dnes byla obsluha, která plný dům zvládala bryskně a se šarmem.