Prostora je to nevelká, díky čemuž osloví svým konejšivým objetím, ledva vstoupíte. Její atmosféra se přesto s každým krokem mění. Do přední části se vkrádá výlohou pouliční život Starého Města, zato v zadním křídle jste pod sníženým stropem obklopeni stovkami lahví slibných vín a obrazy evokujícími poklid soukromých panských komnat. V přízračném světle hřejivé barvy sálajícího ohně dostává interiér navíc poněkud mysteriózní nádech.

Jak je tomu s kuchyní, poznáte po objednání, když si předtím poměrně snadno vyberete některou z nabízených specialit. Snadno proto, že menu není nijak obsáhlé a jeví se obmyslně postavené tak, aby se v něm našel každý host: škála noblesních předkrmů, typické hutné polévky, ryby, zvěřina i proslavené receptury francouzského venkova.

Grilovaná chobotnice je sice psaná jako hlavní chod, na požádání vám ji však šéfkuchař připraví v předkrmové gramáži. S olivami, cherry rajčaty a hustou, pikantní omáčkou vás po dvou soustech přenese do rybářské hospůdky na mořské pobřeží – třeba někam do okolí Marseille – jakou si možná pamatujete z dovolené. Mimořádně ustrojená chapadla, měkká a vonící mořem, díky doprovodu oliv a cherry rajčátek koncentrují charakter Středomoří.

Intenzivní omáčka jejich projev zpočátku podpoří, jenže tu se zčistajasna v rajčatovém závoji objeví ostřejší valér chilli. Pohříchu přitom působí silněji, než delikátní bílé maso hlavonožce unese. Chobotnici zůstalo něco prostoru, ale je to jen velice úzká cestička mezi skalisky ostatních chutí, jimž vévodí razance omáčky. Škoda. Masu tím totiž byla téměř vnucena role statisty opatrně číhajícího na to, až se objeví aspoň maličký prostor na prezentaci jeho kvalit.

Povedeněji se předvedla telecí játra s omáčkou ze šalotek a bramborovým pyré. Proužky jater, opět připravené s citem a umem, byly téměř krvavé. Daleko onačejší příprava, než na jakou jsme od většiny ostatních kuchařů zvyklí, dává vyniknout vláčnému, lahodnému a v chuti hebce nasládlému soustu. Šéf kuchyně se navíc v tomto případě optimálně trefil do volby doprovodu. Marnivě provokující omáčku, v níž se srovnala sladkost s druhoplánově pikantní stopou cibule, vypointovala přítomná zelenina s precizností talentovaného provazochodce. Špetka pepře probudila maso stopově chutnající po krvi opět k životu. Tomuto chodu zkrátka nebylo co vytknout, jen si soustředěně vychutnat každý jeho kousek a doposledka vytřít střídkou chleba i poslední kapičku šťávy.

Kdybych měl večeru v Pot-au-feu něco vytknout, potom by stála za diskusi práce sommeliéra. Pořádně jsem se totiž sekl ve výběru vín. K chobotnici jsem zvolil Sancerre Blanc Cross Canat 2012, povedený sauvignon s kouzelným nosem plným ovoce a se stopou severních travin. Víno samo o sobě vzácně pitelné, ovšem na krmi, které jsem je přiřadil, nestačilo. Ještě tak by se dokázalo popasovat s chobotnicí, ovšem její pikantní doprovod ho vyhnal zcela mimo výseč.

Pětiletý pinot noir Vieilles Vigne Savigny-les-Beaune 2010 zase nebyl tak daleko, jak by se dalo čekat. S výrazným alkoholem a rozhádanou skladbou se k játrům choval povýšeně, skoro až macešsky.

Byla to moje volba, vím. Ovšem nedomnívám se, že jsem byl natolik suverénní či nadutý, aby mě v tom sommeliér nechal plavat a nenabídl mi lepší etikety. Možná to ale viděl jinak.

Čokoládové lanýže naštěstí svou omamující promyšlenou sladkostí uhladily faldy a srovnaly celkový dojem. Pot-au-feu je prostě milým ostrůvkem vydařené francouzské kuchyně. Sice je v pražském prostředí obklopen mořem italské průměrnosti i asijské rozpínavosti, ale jeho spokojená klientela zvolna roste. Když vás usadí v zadní části a stůl oddělí jemnou textilní přepážkou, pochopíte, proč je kuchyně a vůbec kulinarie země galského kohouta pro mnohé jedinečná a nedostižná. Jen si raději vyžádejte radu ohledně volby vína.