Jak je tomu ve Stěžerech dnes, pár dní po otevření plného provozu?
Efektně řešený interiér pivovarské restaurace, kde se potkávají historické prvky špejcharu z XVIII. století s kosmickým vzhledem pivovaru třetího milénia znovu ožil hosty.
Zajímavé je to, že se tak děje přesto, že zde vsadili na tradici. A to jak v pivovaru, tak kuchyni. Zmínka o zdejších pivech je téměř zbytečná. Stačí zmínit jen sládka – je jím Ivan Chramosil, to jméno jistě znáte.
Na lístku hosté nacházejí v bohatém zastoupení kmenové receptury českých kuchařek. Ale není to žádná vějička, která má zákazníka chytit na jistoty stovkami let odzkoušených krmí, žádný efekt pro efekt. Nejlépe to poznáte, když si cokoliv z lístku objednáte.

Může se vám stát třeba tohle: objednáte si karbanátek s bramborovou kaší. Servírka – mimochodem personál zde pracuje s nehraným potěšením a péčí – předkládá dozlatova vysmažené bochánky mletého masa, na kterých se ještě škvíří rozpálený tuk. Zprvu jim možná díky rozhovoru u stolu nebudete věnovat kdovíjakou pozornost. Teprve po prvním druhém soustu vás něco přiměje nastražit senzory a zaměřit na jídlo plnou pozornost. Optimálně vychucené maso, nevysušené a vonící, umocněné pevnou krustou na povrchu s vámi cosi provede. Znovu zakrojíte, přidáte kaši a okurku, a máte to… Ocitáte se doma u nedělního stolu, kdy se podávají právě karbanátky. Vůně, chuť a atmosféra je rázem táž, jako když maminka krouží kolem stolu s mísou a nakládá na talíře další a další porce. Stejně je tomu s kaší, hladká jako tváře gymnazistky je vykrouženým chutím masa jemným, ale sebevědomým partnerem. Okurka pak už jen na patře exponuje pocit blaženosti. Tak je tomu zde i s třeba s gulášem, španělákem a všemi těmi našimi hutnými „přesnídávkovými“ polévkami. Ale i lívanci. Nebo velepopulárními buchtičkami se šodó. Part české kuchyně na menu restaurace možná není nejrozsáhlejší, ale jistě mimořádný a hodný zřetele.
Zvlášť překvapující je ještě jeden fakt. Kuchyni nevede žádný matador, který českých receptur navařil tisíce porcí. Zdejší šéf je mladý vyznavač krás české kuchyně i surovin. Netouží po michelinských hvězdách ani vlastním televizním programu. Největší odměnou pro Lukáše Havrdu – on je tím šéfkuchařem, jsou dočista „vylízané“ talíře spokojených hostí.
Na samý závěr tak zbývá z našeho zjednodušeného zhodnocení říci jediné: Ano!