Jde jistě o jednu z nejkrásnějších klasických staročeských pivnic vůbec. Jak by také ne, na jejím zrodu se podepsali největší mistři malířských a sochařských uměn své doby. Rozsáhlá prostora o třech stovkách židlí v sobě chová atmosféru pláten Muchova, Alšova, Švabinského … Ti a mnozí další se na výzdobě sálu podíleli a do vínku jí vetkli vzácný fenomén jinde neexistující.
Možná proto, že ostatní pohostinské prostory Domu jsou více na ráně, návštěvnost donedávna nebyla taková, jakou si pivnice zaslouží. Dlouhý čas totiž sloužila spíš zahraničním turistům. Výprava střídala výpravu, provoz tu byl takový, že na jednom konci stolu hosté platili, na druhém na své krmě teprve čekali.

Přestože mnozí teprve dojídali, do sálu už se draly další a další nedočkavci. Každá z jiného konce světa, všichni však po prvních minutách stejně natěšení na prožitek prožitek z české tradiční kuchyně. Té, která na světových výstavách nejméně dvakrát porazila celý ostatní svět.
Unikátní design lokálu se ukázal být nadčasový a za sto deset let nezestárl ani o den, výzdoba od velkých mužů té doby je stále živá a kumšt i nasazení dnešních kuchařů stejně nadšený jako u jejich předchůdců v Montrealu či Ósace.
Dění ve světě situaci však poněkud změnilo. Turizmus ochabl a lidé ze vzdálených destinací zdaleka necestují tolik jako před pandemií. Paradoxem však je, že v podzemí Obecního domu je stále více nahrazují hosté tuzemští. Pivnice tomu ovšem významně přispívá. Připomíná totiž dámu v rozpuku nejlepšího věku. Naparáděnou, elegantní, pyšnou na svou krásu… Duše, kterou dávní mistři vetkli do témat maleb, vitráží a plastik tu žije dodnes. A dokáže probudit vášně stejně jako kdysi. Za pomoci báječného piva, mimořádných receptur české kuchařské klasiky a neúnavné snahy obsluhy uspokojit všechny včas a co nejlépe.

Samozřejmě svou roli tu má hlavně kuchyně. A je třeba říci, že se s ní vyrovnává výtečně. Co vlastně restaurace nabízí na jídelníčku a nakolik repertoár kuchyně odráží zlatou éru české kuchařské školy? Na rozvášnění senzorů může být škvarková pomazánka nebo vymazlený salát z matjesů s kysanou smetanou, rajčaty a okurkami. Nebo gulášovka či hovězí vývar pro ukojení nedočkavosti. Vydatné polévky, jedna ze slavných kapitol české kuchyně jsou tu velkým hitem. Poté třeba vepřové koleno pečené na černém pivě s domácí hořčicí, křenem a zelným salátem, pečená čtvrtka kachny s červeným zelím a bramborovými nočky… Samozřejmě i nezbytná svíčková nebo koprovka – a vlastně všechny úhelné receptury kuchyně české kotliny. V nevšedním provedení.

Ustát lokál o třech stech míst není selanka. Ovšem díky všem zmíněným faktům se to daří stále více. Dokonce tak, že tu utichají pověstné české móresy, totiž odtažitost a malá ochota přisednout k již zpola obsazenému stolu. V jednotlivých kójích i v prostřední frontě míst – páteři sálu můžete popatřit na široce rozesmáté tváře hostí z celého glóbu. Skrze slova si možná nerozumějí, ale jejích výrazy hovoří jasnou řečí.

Zvláštní finesu, která přispívá k náladě vytvořili autoři tak trochu lišácky. A sice zadní podsvícení falešných oken v lunetách vitráží. Budí totiž dojem věčného letního odpoledne. V kteroukoliv dobu a lhostejno za jakého počasí venku. Takže se vám může dobře stát, že odcházejíce z rozzářeného letního odpoledne, uvítá vás na ulici hluboká tma pražské půlnoci.