Jakkoliv stavba vyhlíží jako lovecký zámek z dob C&K mocnářství, vyrostla na zelené louce teprve nedávno. O to více ale vyniká její rozsochatý vzhled. Ještě více však zaujme působivý a noblesní interiér, jímž se Park Hotel Popovičky honosí.

Vysoká kamenná síň s mnoha okny, balkonem, řadami elegantně založených stolů, povýtce umístěných v polovysokých boxech, působí dojmem mohutnosti, zároveň však i grácie. Při vší té rozlehlosti vnímáte pocit určitého soukromí, přičemž zdejší uspořádání zároveň umožňuje personálu stálý přehled o stadiu oběda či večeře té které společnosti. Krb dekorovaný mocnou losí hlavou v čele mezi okny připomínající malou jeskyni, bar ukrytý pod balkonem, soudkovitá svítidla v trámoví stropu, to jsou kontury působivé prostory.

S aristokratickým výzorem sálu se věrně rýmuje ústroj i přístup personálu. Pronikavě elegantní číšníci pracují jako dobře namazaný stroj, zároveň ale do profesní jistoty vkládají něco osobního šarmu, s nímž přistupují k hostu. Mezi stolem a personálem se na počátku vytvoří stav uvozující náladu přívětivé, nadstandardní péče. Návštěvník si zde připadá, jako ten, na koho čekali celý čas, aby ho mohli zahrnout péčí.

Ruku v ruce s tímto představením jde menu. Nese stopy starosvětské kuchyně česko-rakouské, ale nejen té. Už podle popisu krmí je znát dotek současných trendů i populárních regionů. Není lehké vybírat, je zde totiž zastoupena snad celá někdejší habsburská říše. Pro tentokrát nicméně opouštím kmenový tafelspitz i řízek z mléčného telete s báječným vídeňským salátem a kloním se k říši receptur českých kuchařek. Otevírám hru dršťkovou polévkou.

S libečkem a chilli olejem rozhodně stojí za ochutnání. Velké kusy drštěk, do nichž se lze zakousnout, tonou v uměřeně husté louži, na jejíž hladině se černají zlomky lístků majoránky. Navíc z hloubi vyrůstá zelený ostrůvek čerstvého libečku. Styl řeznických polévek s chutí nám notoricky známou a přesnídávkovou vydatností, rozvedenou lehkým štrejchem chilli oleje a svěžím dotekem libečku, je polévka sladěna do celku tak, že by se za ni nemusela stydět ani panská tabule. Jediná připomínka, která se vyskytla, se týkala prezentace. Když už se stane a polévka se pohybem rozlije až na lem talíře – což se mimochodem událo i u omáčky – by mělo být samozřejmostí u podniku tohoto kalibru estetickou disonanci odstranit.

S velkým sukcesem se ovšem předvedl právě přispěchavší králík. Šťavnatý nad očekávání, podpořený v chuti lehce nauzenou slaninou, navíc se znamenitou lehkou omáčkou na bázi smetany. Jakkoli tyto omáčky, tučné a vydatné, často ubírají masu jeho část hřiště, zde si s králíkem báječně vyšla vstříc a výsledkem bylo vrcholné splynutí.

Výsostnou etudu přitom odvedla příloha. Rýže, u králíka ne tak obvyklá, servírovaná v měděném rendlíku voněla svěžestí a objala vše obláčkem sotva postižitelného jasmínového závanu. V chuti čerstvá a živoucí jako pramen horské vody byla nenápadným exponentem všech chutí. Není často k mání tak vnímavá práce s tradiční recepturou, která by zachovala všechny známé dojmy ze sousta, ale v novém, mimořádně zdařilém provedení.

Se stejnou jistotou a výsledkem bylo připraveno i prsíčko z kukuřičného kuřete s žemlovou nádivkou, vařenými bramborami Grenaille a smetanovým špenátem. Kuře bylo vzácně křehké a pevného masa napitého šťávami, nádivka plná chutí, špenát se klidně dal nazvat sametovým. O pozornost si ale řekly i nezvykle chutné brambory. Zkrátka, ať se zde odehrávalo cokoliv, mikrokosmos je v Popovičkách opět v pořádku. K potěše hostí, stálých i náhodných. V partu dezertů jsem si myslel na germknödel s povidly, vanilkovou omáčkou a sypaným mákem, ale už těžko bych ho zvládl. I tak bylo posezení nečekaně milé. A to nedošlo ani na víno, kdy se v lístku střídají etikety Jurtschitsch-Sonhof nebo Zull, jimž přiznávají stejné váhy, jako je Thanisch, Colterenzio a z Wachau třeba ještě Hirtzberger.