Denně plný dům a o víkendech tři „lajny“ Na Pekárně jsou dokladem, že poctivě odvedenou českou kuchyni hosté milují. Tahle oslava tuzemské gastronomie však skrývá osten jistého smutku. Opravdu nenajdeme v centru metropole restauraci, která by dokázala tradici nabídnout ve stejné kvalitě? Bohužel ne.

Upéci na den čtyřicet kačen – vedle slušné baterie dalších položek – a po obědech nemít ani porci, to není samo sebou. Co k tomu říci? Přitom nejde o žádnou gastronomickou revoluci. „Prachobyčejných“ hospod v tom základním „ladovském“ stylu je tuzemsku stále jako šafránu. Ti, kdo ještě pamatují domácí kuchyně, v nichž se každý večer a o víkendu kouřilo z hrnců, si tu s trochou nostalgie zavzpomínají. Ostatní, zvyklí na moderní způsob stravování „za poklusu“, po hodině tajně povolí pásek a v duchu odsunou dietu aspoň o týden. Není divu.

Zdá se, jako bychom byli trochu „přecivilizovaní“. Když nám totiž nabídne kuchař, který vlastně kuchařem není, nějaký nesmyslný blaf a předhodí nám ho hlavním čase televizního vysílání, nediskutujeme o něm. To musí přece být dobré. Povinně by proto každý měl zavítat do Čakoviček a zažít tam jeden večer.

Když totiž rozevlátý Václav Frič prolétává lokálem s energií kulového blesku a halasně doporučuje to či ono, u neznalých budí notný respekt. A oni pak, snad aby nepopudili, si objednají doporučený rillet – úžasný, se správnou porcí tuku, famózně vonícím masem a optimálním dochucením – zvěřinovou paštičku, nebo pečený kozí sýr. S překvapením potom nad prvním soustem prozřou.

Ti, kteří vědí, se tak snadno utáhnout nedají. Poučeni už z venkovní tabule mají jasno. Musí si nechat místo na zmíněnou kačenu – ve zdejším podání nedostižnou – medové kuře jako z pohádky či třeba přírodní roštěnky, křehoučké a šťavnaté, s úžasnou omáčkou. Po prvních soustech se z obou skupin hostí stávají spiklenci. Jejich spiknutí spočívá v tom, že do svých diářů alespoň dvakrát do měsíce zanesou poznámku: „Pekárna, objednat stůl na sobotu či neděli!“ A v onom čase se opět setkají, lehkým nadhledem budou zahlížet na ty, kteří si tu tentokrát odbývají premiéru, a číhat, kdy i u nich propukne fričománie.

Šéfkuchař a majitel podniku dokáže vykouzlit skvělý pokrm téměř z čehokoliv. Nemusí jít přitom o předkrmovou pralinku z bažanta na salátku s bagetkou. Obyčejná kuřecí stehýnka s grilovanou zeleninou ohromí čistotou chutí stejně jako ještě obyčejnější a jindy nehorázná pečená krkovice s bílým zelím. Posledním soustem kynutého knedlíku pak hosté vytírají zbývající kapky výpeku, pranic se nestarajíce o mastnou bradu.

Tak tohle je Pekárna. Pohoda nadšených, jídlem uondaných hostí je dílem party nadšenců v kuchyni, kteří v letních pětačtyřiceti stupních otevírají a znovu zavírají dveře trouby. Jen aby všechno bylo, jak má. Na dováření příloh si už zvykli, strojovým tempem zasypávají výdej hotovými objednávkami, bez stresu a vždy ve vynikající kvalitě. Pravda, o víkendových masakrech i pan šéf občas trochu pustí páru, ale nikdy to není žádné drama. Možná aby trochu eliminoval palivcovsky svérázný projev hospodského z předválečných časů, obklopil se dvěma sličnými, milými mladými dívkami. Servis má švih, navíc je na obsluhující hezký pohled.

Lístek tu nehledejte, vše najdete na tabulích. Venku i v lokále. A hlavně to, co na nich vidíte, bude druhý den docela jinak. Pekárna je prostě oázou živoucích tradic. Dokonale odvedený exkurz do zlatých časů, kdy české kuchařky udávaly tón kuchyním v metropoli C&K císařství.