Řeč je o restauraci Na Pekárně, a tématem právě zvolna končící sezona chřestu. Na ten se zaměřil i Václav Frič a byla z toho náramná hostina. Tím spíš, že nečekaná.
Překvapení čekalo hosty už na venkovní tabuli. Mezi jinými chvalně známými dobrotami, na které kuchař láká své hosty, se tentokrát objevilo pár věcí nových. A sice chřest, v obou variantách a několika atraktivních recepturách. Nezbylo, než je okusit.
Dvoubarevný chřestový krém napověděl, oč půjde. Chutě obou druhů splynuly potom, co jste krém promíchali, v sametový, mimořádně hladivý celek. O lehké štípnutí se postarala stopa zázvoru. Bylo ho právě tolik, aby samet dojmu poněkud načechral, ale neporušil dominantní projev chřestového tónu. Vzácně připravené, s dokonalým pochopením a uchopením toho nejlepšího z primární suroviny.
Parmská šunka s oběma chřesty a bramborem byla ukázkou zázraku jednoduchosti. Lahodný, lehce slaný akord masa se nechal v každém soustu pomazlit šťavnatým, neuvěřitelně čerstvě chutnajícím duem té báječné zeleniny. Při odcházení s patra pak galantně přepustil vedení mládí a čerstvým dotekům jara. Které se ukázaly ve vzácné souhře, jak mezi sebou, tak s labužnickým vstupem báječné italské uzeniny.
Podobně se kuchař srovnal i s jiným chodem, telecí kýtou, bílým a zeleným chřestem, a novými brambory. O šparglu není třeba se více zmiňovat, svou roli sehrál stejně znamenitě jako v předchozím pořadu. Zde však byl na programu jiný akt. Sametový vliv chřestu a telecí, ještě vlastně nedospělé, „dětské“ maso. Ač chřest není žádný zabiják chutí, mohl kýtu trochu předběhnout. Aby se tak nestalo, vybral jí Frič toho nejlepšího partnera. Vyzrálé balsamico mimořádné kvality a v nejlepším věku. To poskytlo masu v souboru chutí citelnou podporu. „… pozor, jsem tu také!“, jakoby na něj upozorňovalo. Ovšem jen tak intenzivně, aby se naopak neztratil zase špargl.
Do celé hry navíc promlouvaly ještě brambory. U obou předchozích chodů měly krátké, ovšem zřetelné sólo. Uplatnit se vedle takových partnerů a nebýt přitom odsouzen do pozice komparzu, to není jen tak. Ovšem zde na sebe dokázaly byť jen na pár soust, strhnout pozornost.
I závěrečný bod programu vyšel znamenitě. Chřestovo jahodový štrúdl s ořechy, a k němu vanilková omáčka. Jahody se s chřestem skamarádily během prvního sousta, ořechy vše tlačily kupředu lehýnce natučnělou noblesou. A omáčka? její přítomnost, zdůrazněná stopu tuzemáku – mimochodem nad něj v těchto případech není! – vytvořila z celé parády tu nejlepší závěrečnou fanfáru. I když možná nejde tak docela o původně českou recepturu, svým způsobem vlastně ano. Vždyť C&K Říše, kde se patrně zrodila, byla po tři sta let naším domovem. Jakkoliv nechtěným a nenáviděným. Navíc, všechny uplatněné vstupy v našich kuchařkách dávno existovaly.
Jakkoliv znám, jak znamenitá umí být Fričova kuchyně, od prvního sousta do poslední lžíce jsem nevycházel z překvapení. Patrně se to přihodí i vám. Možná i to, že s posledním kouskem dezertu si řeknete „… dost bylo šparglí!“. Ale už za dveřmi se začnete na příští chřestovou sezonu zatraceně těšit.
Pokud se někdy zamyslíte, kam patří pečeť stále frekventovanější značky kvality Czech Specials, nemusíte dlouho hledat. Je to zde.