Po lehce rozpačitých začátcích, kdy nebylo jisté, zda koncept české hospody za české ceny uprostřed cizinci přeplněného Staroměstského náměstí přežije, je dnes jasno. Dlouhé fronty na obědy, obsazené večery i zvolna se rozrůstající okruh štamgastů, to vše dává autorům konceptu restaurace Mincovna za pravdu.

Rozměrné dvoupodlažní prostory dovolily vytvořit atraktivní interiér rozprostřený do několika rovin. Dlouhá úzká chodba hned za vchodem je domovem pivnímu baru a nejvíc evokuje atmosféru české hospody. Ač výzorem moderní, nese v sobě náboj všeho, čím se pivnice u nás vždy chlubily. Uvolněnou až rozvernou náladu vyvolanou družností kumpánů srocených u báječně ošetřeného a vnímavě čepovaného moku.

Pod hlubokým klenutím a rozměrnými lustry v rozlehlých sálech zase najde host díky uměřeně noblesnímu mobiliáři příjemný azyl. Tím spíš, když v jedné části se otevírá pohled do prosklené kuchyně. K dispozici je ještě sklepní vinárna v duchu nenásilného spojení středověku a současnosti s bohatou nabídkou kvalitních vín.

A zdejší kuchyně? Nemohla být jiná než tradiční česká, nebo spíš rakousko-uherská. David Kalina, který jí vládne, vychází povýtce z receptur někdejší monarchie. Vedle tradiční kachny, guláše a svíčkové najdete v menu vídeňský řízek nebo zauzené hovězí hrudí či libové vepřové výpečky s kysaným zelím a šumavskými bramborovými knedlíky.

Nic ovšem nespletete, ani když zdejší posezení zahájíte brilantně ochuceným tatarákem z telecího masa. Žízeň a chuť k jídlu provokuje jemné maso vygradované kerblíkem i kapary. Chuť, umně vedená při horní hranici intenzity tak, aby telecímu dodala atraktivní rámec, má dvojí účel. Jednak probouzí touhu po dalším chodu a jednak díky rozpustile pikantní přítomnosti cornichonek volá po pořádném loku některého z čepovaných piv. Rozpečená kaiserka s uhlazenějším výrazem bílého pečiva, samozřejmě bez česneku, povyšuje celek nad obvyklé očekávání.

Tyrolské knedlíčky se třemi druhy sýra jsou jinou zajímavou atrakcí. Podané s hovězím vývarem, šlehaným tvarohem a spoustou zeleniny nabízejí škálu libých vjemů. Přítomnost nivy v těstě, umocňující chuťovou barevnost knedlíčku na patře, má však i druhotný efekt. Je důrazná natolik, že až ohrožuje roli vývaru. Ten je autentický, plný zeleniny a zadržované síly. Jeho pozici ve skladbě pokrmu ale modrá plíseň poměrně dost upozaďuje, což je škoda.

Láká i filet z čerstvého pstruha se zeleninou a citrónovou omáčkou – v tom případě vám ale nesmí vadit téměř shodná skladba a úprava zeleniny jako ve vývaru. Optimálně připravené maso, šťavnaté, křehké, s výrazně křupající citlivě opečenou kůží s doprovodem nahrubo pokrájené, jen lehce teplem tknuté zeleniny, toť vše.

Ryba se na jazyku rozpadá, voní, jak má, a přináší myšlenky na čisté vody, z nichž pstruh vzešel. K tomu zní akord z vesnických chalup v podobě minimálně upravené zeleniny – květáku, mrkve, hráškových lusků či ředkvičky. Ty jsou věrné v chuti a mocné jen tolik, aby rybě pomohly, ale neublížily. Zatímco maso se poddá pouhému přitlačení jazykem na patro, všechny ty mrkvičky, růžičky květáku i slaďounké lusky je třeba pořádně požvýkat. Tak totiž získáte onu exponovanou chuť, která se spojí s máslem a zpětně zkrášlí pstruha.

Závěr má také jasného favorita – štrúdl. Zdobí ho lehké těsto, kterého je jen tolik, aby udrželo klasickou náplň uchystanou odlišně od běžných uzancí. Jablka, hrozinky, ořechy jsou totiž nadrobno pokrájené a mozaika v řezu tak připomíná, bláznivě řečeno, jakousi barevnou cukrářskou tlačenku. Poměr těsta k náplni je mimořádně sladěný, závěj cukru na povrchu neuzurpuje nasládlost nitra. Jenom mi v tom odkazu na tradici něco schází, a to kapka tuzemáku s jeho nenahraditelnou vůní. Portské je určitě noblesnější co do chuti, ale vyvolat zrychlené polykání při závanu odéru rumu, to zkrátka nedokáže.

Mincovna se povedla, o tom není třeba vést dlouhé diskuze. Jak coby pivnice, tak jako zajímavá restaurace s poutavou a širokou nabídkou. Navíc s nadstavbou v podobě vinárenského podzemí (aby byl efekt úplný, odstranil bych ještě odbornou chybku ve vinné kartě).