Statek Blatiny si už svou proslulost dávno získal. Dnes se pokusme využít sváteční nabídky, která je kořeněná jedinečnou scenerií okolní přírody. Ta k tomu všemu totiž patří.
Sám začátek už je jedinečný a ne pokaždé ho prožijete. Do sálu, jenž je dílem vesnickou hospodou a zčásti parádním pokojem na bohatém statku, vstoupíte krátce po otevření. Je všední den, lokál zdaleka není plný. Ba co víc, jste v tu chvíli jediným hostem. A příběh začíná…

Sedíte sám v oslovující atmosféře místa a – pro mne – první dáma tradiční české kuchyně vaří jen pro vás. Do sálu proniká světlo už zimního bledničkového odstínu z nízko položeného slunce . Na stole se v minutě objeví ouvertura pozdního oběda, husí vývar s trhaným masem, nudlemi a zeleninou. Už to je překvapivé, kaldoun se tu totiž nekoná. O to více vás ovine čistá vůně masa, v níž dominuje patrná stopa tuku. Polévka je jiná, bez zahuštění má mimořádnou chuť, neobvyklou a zcela nedietní. Každá lžíce znamená hromady kalorií, ale nechť. Martina je přece jen jednou v roce!

Když přijde na řadu hlavní téma příběhu, Martinská husa, jste už docela v moci nálady v sále a umu paní Marcely – říká se jí Paňmáma, ale mně to oslovení je od prvního setkání těžké napsat, natož říci…
Ta se objeví v ruce s talířem už napohled lákající porce. Lokše, drobnější než bývá zvykem s tmavými puchýřky žárem přichyceného těsta tak báječnými, porce bílého a porce červeného zelí a jako koruna všeho řádný kus husy. Vypečená do barvy tmavého zlata, s kůží napnutou a čekající až ji protknete nožem. Křehké vonící maso se samo odděluje od kosti, placky s puchýřky spálenin mu jsou optimálním partnerem. Bílé zelí dokonale smyje pocit tučnosti ze sousta, červené obstará zjemnění celku při finále na patře. Nic víc, ale rozhodně nic méně. Sklenka sebevědomého červeného celou tuhle jedinečnou obžernou partii zavírá. Možná je to jen zdání, ale jakoby vám v uších zněla podzimně tklivá melodie probuzená větrem ve strunách koncertního křídla u vchodu.

Obraz rámuje k dokonalosti ještě nevšední, vpravdě rodinná péči jediného muže na place. Od objednávky po nápoje se stará o celou hospodu sám, všechno vidí, všechno stíhá. Navíc se šarmem opravdu jen zdánlivě ledabylým. Jeho péče je na výši a krom toho vtiskuje celému dění v lokále pečeť pravé rodinné nálady.
Když se vracíte domů, nebo jste-li hosty penzionu vyrazíte na procházku po okolí, vlastní příběh spojený s oslavou se vám odvine před očima. Připravená pole – ať zelená ozimy nebo po orbě čekající na jarní osev, spasené louky a stromy listnáčů s holými větvemi a nízko položené slunce bledničkové barvy. Zima je zkrátka přede dveřmi. To je čas, kdy si krom přírody svého času oddechla i chasa. Hospodář jim pak za celoroční práci nachystal odměnu – husí pečeni a džbán mladého červeného.
Víte, husu vám připraví více méně na Martina téměř všude. Ale ten bonus, opravdový příběh Svatomartinských husí, ten v městské restauraci bez oné kulisy venkova v okolí Statku není úplný. Navíc, na pečínku jako ve Světnici U Paňmámy hned tak někde nenatrefíte, pokud vůbec.
Nad podvečerní kávou se znamenitým koláčkem se pak přistihnete při myšlence jak milé je, když krásné věci trvají. Zde navíc zdaleka ne jen na  Martina…