Doposud se podniky řetězce patřícího do skupiny Ambiente vyznačovaly brilantně ošetřeným pivem, ucházející kuchyní, ale hlavně bezbřehou popularitou mezi hosty. I proto se po Česku šíří vytrvalým tempem – od otevření Hamburku už vznikla další sestra v Plzni a těsně před premiérou je Lokál brněnský.

Hamburk je však trochu jiný. Nestaví na hlučné kosmopolitní společnosti počínajících pijáků, nýbrž navazuje na specifické kouzlo tradičních pivnic a pracuje na znovuobjevení naší kultury s pivem spojené. I díky tomu, že se podařilo odchytit část štamgastů Hamburku minulého, zůstala mezi stěnami restaurace stopa té nenapodobitelné atmosféry, která tu vládla. Atmosféry oblíbené restauračky, kde bývá často tak plno, že hosté přetékají na chodník a zabydlují se u okenních parapetů přeměněných na jakési bufetové stoly.

Uvnitř vládne v obou prostorách dobré rozpoložení a znatelný relax, k nimž přispívá – jak je v Lokálech zvykem – staromilská válečková výzdoba zdí a zčásti také vyřezávané obrázky na obložení stěn. Když se navíc zahloubáte do lístku, nejdete tam především řadu milých drobností podporujících žízeň.

Takové slanečky s cibulí, nad kterými možná ohrnete nos – mají je totiž skoro všude – se pyšní patru pivaře vzácně lahodící chutí. Není to kvůli překvapující receptuře, ta je lety prověřená. To, co zde na patře konzumentově vytváří pocit blaženosti, je úžasná svěžest doprovázející čistý projev šťavnatého rybího masa.

Pokud chcete zůstat věrni jistotám kuchyně „pod žízeň“, zkuste buřtguláš. I když není tak brilantní jako herinek – kuchař jako by se zalekl důraznějšího kořenění a ubral příliš mnoho páry – přesto potěší. Buřty pod paprikovo-cibulovým příkrovem vykazují standardní kvalitu, nicméně použité brambory a báječný, údajně domácí chléb z pokrmu dělají příjemný doprovod točenému plzeňskému prazdroji. Kuchaři patrně už přicházejí s dávkou určité zkušenosti s českými hotovkami, nebo si jejich přípravu velice brzy osvojují. A to je povzbudivé zjištění.

Ve všech Lokálech je kvalita piva neoddiskutovatelná, jak zmíněného prazdroje, tak černého kozla. Dokonce se mi zdá, jako by nějakou fintou dokázali utlumit onu až třeskutou sterilitu chuti a pivu vdechnout něco místního specifického ducha.

Ne že by v Hamburku nebylo co vylepšovat, to jistě je. Nemohu se srovnat s až servilní službou, kterou je servírování pokrmů na venkovní římsy oken. Chápu, že si někdo chce venku dopřát pivo spolu s cigaretou, ale podávat tímto způsobem jídlo? Hospodu to podle mého degraduje, přičemž pohostinství by mělo mít nějaké hranice.

Existuje tu však ještě jeden problém, s nímž není snadné se vyrovnat a který je nejspíš neodstranitelný, a tím je hluk. Stačí dva nijak přehnaně halasné stoly a v celém lokále není slyšet slova. I tohle může být důvod, proč hosté interiér vylidňují a míří k parapetům: aby spolu mohli pohovořit. Aspoň že obratná obsluha se stopou až přátelského přístupu k hostu dělá podniku čest.

Přes všechno řečené je karlínský podnik prvním Lokálem v centru hlavního města, kde se daří zviditelnit původní ideu tohoto řetězce. Totiž přijít se vzkříšením pivní kultury, jaká do tuzemských hospod patří. V Hamburku se přitom nepokoušejí o její bezmyšlenkovité napodobování, ale míří spíš cestou vnímavé inovace hospodského prostředí, která se minulostí pouze inspirovala v tom dobrém.