Pod příznačným názvem Pivovar kotví u náplavky na pravém břehu řeky u Štefánikova mostu od konce loňského roku pivoloď. A byť je zatím pevně připoutána k molu, vzbudila za krátkou dobu poměrně slušný zájem. Co za ním vězí a jaké požitky jsou tam k mání?

Nečekaně velké plavidlo disponuje rozlehlými prostorami. Dva druhy stolů, bytelné hospodské židle střídající se s lavicemi, doširoka rozkročený výčep při čelní stěně. Je to chytlavé a oslovující, jakkoliv vše ještě potřebuje získat žádoucí patinu věkovitého lokálu.

Restaurace si nedělá patent na kdovíjakou úroveň. Bezezbytku však splňuje – až na ten odér novoty – to, co se od ní čeká. Totiž pravou atmosféru trochu odvázané, trochu rozhoupané nálady, jaká mohla panovat na Primátoru Dittrichu plném trampů. Ovšem s daleko propracovanější nabídkou znamenitých vlastních piv.

Seznámení s první značkou zdejšího piva vyznělo pro Legii, místní desítku, lichotivě. Plná v chuti, důrazněji chmelená, s výrazným zbytkem a „voltáží“ jen o dvě desetinky nižší, než má Pilsner Urquell, je na napití moc příjemná. Na čepu tu mají ještě dvanáctky Republiku a Remorkér, tmavý speciál Monarchie, dále varietu americké Apa New Orleans. Pro otrlé lodníky je pak k dispozici patnáctistupňový Stout Hood.

Vraťme se však k jídelníčku. Prvním testem kuchyně bude utopenec. Při nedávné prezentaci jej lodní kuchař kdesi nabízel a byl báječný. Proleželý, dostatečně pikantní, s čitelnou masovou chutí. Jakmile jsem ho uviděl v nabídce, byla volba jasná. Jen aby byl alespoň tak připravený jako tehdy. Bohužel krmi postihla stejná bolest, kterou trpí téměř všude. Zcela nedostatečné naležení. Byl to obyčejný „buřt“, na chvíli ponořený v nedůrazném nálevu, ničím nezajímavý. Kde jinde by měl být utopenec víc utopený než na Vltavě?!

Kachní kaldoun s kořenovou zeleninou, nudlemi a knedlíčky z kachních jater sliboval jednak zasycení, jednak známý a oblíbený tanec chutí. To první splnil. Hutný a bohatý by vystačil jako celodenní zdroj energie pracovitého dlaždiče. Chuť však odhalila problém, který, jak se ukázalo, je kuchaři vlastní. Nedůsledné ochucení.

Polévce, která mohla být finalistou na kaldounovém mistrovství, důležitý závěrečný dotah chyběl. Umím si představit, jak by mu slušela trocha mletého muškátového oříšku, pevnější, nerozvařené nudle a špetka soli navíc. A to říká člověk, který téměř nesolí. Bez ztráty kreditu prošly jen knedlíčky, jejichž chuť, skladba i textura byly v pořádku.

Guláš se vybarvil podobně. Maso bylo dobré, nevyvařené na padrť a příjemně šťavnaté, jenže tonulo v omáčce až dietní. Cibule se její chuti objevila poskrovnu a úplně chyběl zdravý razantní tah koření. Jediné slovo, kterým bych guláš popsal, je „vycmrdlý“. A podobně se projevila příloha: přestože miluji kroupy a mám k zbláznění rád kyprý houskový knedlík, dohromady mi to nepasuje, jakkoli chápu zřejmou snahu kuchařovu oživit tradiční přílohy.

Pivovar loď má potenciál. Až se do strojovny vrátí motory, každá plavba bude dozajista zážitkem, na který by mohly stát fronty. Předtím ovšem musí kapitán nesmlouvavě zavelet do zvukovodu: Kuchyně plnou parou vpřed!