Restaurace Riccarda Lucqueho nestárne. Zhruba před sedmi lety nabídla hostům poprvé tehdy hodně oblíbený cihlový interiér, v jehož poetické atmosféře se tolik daří italské kuchyni. A tenhle stav k velké radosti milovníků restaurace v Platnéřské ulici zaměřené na precizní zpracování masa trvá dodnes.

Ač se trendy úprav podobných prostor alespoň dvakrát změnily, přestože ve městě vznikla řada nových podniků, útulné místnosti a místnůstky s klenutým stropem a velkými auslágy, stále dýchají mladostí. Jsou možná nepatrně usedlejší, ale jen o píď. Podobně je tomu s kuchyní, vlastně ne, tam je tomu jinak. Ta jako by s každým novým meníčkem povyrůstala a nabývala na sebevědomí.

Ve „Finestře“ si můžete užít báječnou večeři, pokud si včas rezervujete místo, ale neméně potěšující je v čase obědů. Tamní polední lístky jsou rozmanité a dokážou zpříjemnit den v jednom z jeho vrcholů. Co třeba telecí medailonky s krémovým rozmarýnovým sosem a mrkvovým pyré se zázvorem, nebo králík s nádivkou s kadeřavou kapustou a omáčkou s tymiánem?

Pokaždé před začátkem hlavního aktu se tu nicméně odehrává malá etuda, se železnou pravidelností se opakující při každé návštěvě. Zatraceně návykový restovaný hrášek v misce na stole svádí k ochutnání, zatímco vůle se brání a křičí: Dneska se ho ani nedotkni. Ještě před objednáním jsem misku vyzobal do poslední kuličky.

Rajčatová polévka s česnekovými krutony byla kvintesencí jedné ze stavebních chutí Itálie. Co do konzistence jakási pevnější espuma, anebo o sklenku vody řidší pyré, vyberte si. Projevem však nenechala na pochybách – čerstvá, nádherně vyzrálá rajčata jí odevzdala to nejlepší, čeho se ve Středozemí nadějete.

Jiná demonstrace jedinečnosti podapeninských darů přírody přišla s hlavním chodem: římskou klasikou risotto cacio e pepe obohacenou restovanými kalamáry. Snoubí se v ní vůně rýžových polí a vyzrálost italských sýráren, plody ze zahrad i dary vinic. A samozřejmě pepř. To vše se prolnulo v pokrmu stejně jednoduchém jako rafinovaně komponovaném. Pevná rýže, snad o stupínek tvrdší, oděná do sametové parmazánové omáčky, mámivá příchuť rybářských krčem díky báječně ustrojeným drobným hlavonožcům. Sousto se rozpustí v ústech a uvolní všechny ty krásné skrumáže chutí.

Zde dovolte malé odbočení. Ač i v párování jídel s víny panuje dnes jakýsi freestyle, jen málo sommeliérů si dovolí léta vžité tradice pocuchat. Ne ten zdejší, který bez zaváhání k risottu nastřelí červené víno středního těla a poměrně výrazné chuti. Po prvním doušku se zdá, jako by nápoj po objetí s krmí šel výrazně do náskoku, ovšem pak se přihlásil pepř. Netuctovému Nerello Mascalese Passopisciaro 2012 ze svahů Etny od Andrey Franchettiho se odvážně postavil a uchránil pokrmu lahodnou harmonii vycizelovaného spojení chutí.

Závěrečnou částí oběda pak byl vanilkový crème brûlée s červeným ovocem, který vystupňoval prožitek spojením andělské vůně a hladkého výrazu pod příkrovem karamelizované krusty.

Vytříbenou chuť jídel doprovázelo vše, co dělá pobyt v restauraci tolik příjemným. Dostatečně noblesní založení, nevtíravá a přitom informovaná obsluha, která pracuje s plným nasazením. I díky tomu obědy v La Finestra in Cucina – přestože je jedním z jejich žádaných atributů také rychlost – probíhají v atmosféře oblažující péče a na téže výši jako hlavní večerní posezení.

Šéfkuchař Tomáš Černý a jeho parta v kuchyni zkrátka odvádějí výbornou práci. I z běžného poledního posezení tak dokážou vykouzlit akcelerátor dobré pohody pro zbytek dne. Poobědvat ve Finestře s důležitou nebo vám milou osobou, to je stále jistota úspěchu s minimálním rizikem jakékoliv blamáže.