Díky přístupu personálu a úrovni služeb, které Kulaťák nabízel, popularita plzeňské restaurace nečekaně brzy předčila očekávání majitele, jímž je plzeňský pivovar. Zkusme poodhalit tajemství úspěchu téhle „obyčejné“ hospody, kde se dveře každý den v týdnu od otvíračky po policejní hodinu netrhnou. Předem je dobré udělat si rezervaci. Vyhnete se zklamání z toho, že vás servírka či číšník přes veškerou snahu vyhovět budou muset odmítnout. I když občas po ne až tak dlouhé chvíli čekání pro vás místo nějakými kouzly vyšetří.
Členitý interiér, oproti svým „sestrám“ z řetězce poněkud atypický, působí uklidňujícím dojmem. A to přes masakr, který se tu dennodenně odehrává. Pokud vám nevadí obvyklý hospodský hluk desítek rozjařených hlasů, usedněte a vrhněte se na lístek. Je obsáhlý, hlavní pozornost přitom upírá na českou klasiku. V té je Kulaťák výjimečný.
Pokud zvolíte polévku z arzenálu české tradice, třeba bramboračku, neuděláte chybu. Hutná, se vším co do ní patří, spoustou zeleniny, brambor a jasně čitelnou přítomností hub. Optimálně kořeněná, kdy se česnek ve správném množství potkává s voňavou majoránkou. Takto se trefit, v tom je velký kus kuchařské zběhlosti.
Ne vždy se v tom zápřahu a kvantu kuvérů, které kuchyně chrlí pro očekáváním nadržené jedlíky od pondělka do neděle, všechno povede bez chybičky. Když například onehdy došlo na porci moravských vrabců, na pohled bylo všechno jako obvykle. Porce, po níž by se daly skály lámat, byla na oválu talíře uspořádána tak, aby oko dostalo signál. Dravé chutě provokovala i vůně, takže nezbývalo než se chopit příboru.
První dojem byl jako vždy v pořádku. Vrabce si tu dávám často, je to můj zdejší etalon výkonu kuchařů. Měkké, mimořádně upečené maso, provázené chutnou šťávou a oběma druhy zelí, nastartovalo známý pocit blaha. Houskový knedlík byl jako vždy skoro domácí, ten špekový měl vak tentokrát do umístění na bedně dál, než je v Kulaťáku zvykem. Byl trochu přesušený, podivně se drolil, ani jeho nasákavost nebyla optimální a sousto jako by drhlo v ústech.
Pokud něco takového nastane, začnete být ostražití. Najednou si uvědomíte lehkou disonanci chutí, protože o díl vyšší podíl česneku vyvolal hořknoucí podtext, který narušil celkovou harmonii. Není to zde časté, možná takovou drobnou faleš v souhře ne každý zaznamená. Nicméně je to daň, kterou zřejmě čas od času musí zaplatit každý takto enormně vytížený provoz.
Kulaťák přitom nehraje pouze na tuzemskou klasiku. Můžete si ho bez zardění zapsat coby restauraci, kam se nemusíte bát pozvat ani hodně mlsného hosta. Stačí ochutnat třeba hřbet z jelena s perníkovým knedlíkem, kaštanovým pyré, liškami, listovým špenátem a omáčkou z portského vína.
Do arzenálu mu navíc poslední dobou přibylo pár příjemných novinek. Kulaťák především povýšil o posezení na nově zbudované zimní zahradě. Utápěn v záplavě hřejivého slunečního svitu deroucího se prosklenou střechou, zpříjemňuje tento komorní prostor pobyt v restauraci o několik řádů. Evokuje totiž spíše náladu vinárny, kde můžete kromě propracovaných pokrmů ocenit zdejší sortiment vín, který je na pivnici nečekaně obsažný.
Opřít se tato restaurace může rovněž o ochotnou a pracovitou obsluhu. Kulaťák se však překvapivě v nedávné době zhoršil, pokud jde o kvalitu piva. Zatímco v roce 2015 si udržoval velmi dobrý standard, letos je tomu jinak. Pivo se vrátilo na nevalnou úroveň z prvních let fungování podniku. I proto jsme museli upravit hodnocení v sekci nápojů.
