To, že k návštěvě Hradčan patří v posledním čase i oběd či večeře v Kuchyni, patří už víceméně k povinnosti.
Není to od věci, ojedinělá lokace naproti průčelí Pražského Hradu, tisíce kolemjdoucích lačných zhlédnout klenot české historie, jak z řad turistů, tak našinců znamenají jistotu kýžené návštěvnosti restaurantu.
Co se v jeho prostorách odehrává, je působivé divadlo s českou kuchyní v hlavní roli. Jak to vypadá v praxi?
Když se, pokud nemáte rezervaci, dostanete k místům a personál vás usadí, těšte se. Od tohoto okamžiku nastává velká show. Bohužel často i rozčarování.
Vše začíná předkrmem, tedy když pomineme půlčík plzeňského, ošetřeného zde s maximální péčí, který jde na stůl jako první. Vzápětí vám někdo z obsluhy – lístek nehledejte, není tu – odrecituje seznam předkrmů.
Vybrat můžete třeba tlačenku. Jediný vysoký plátek klasické zabíjačkové lahůdky vyvolává až zběsilou touhu se doň v mžiku zakousnout. Když to uděláte, a nejste-li premiérový zahraniční návštěvník Česka, zpozorníte. Ona notoricky známá chuť klihovatinou svázaných kousků masa a vnitřností, forsážovaná cibulkou, zůstala kdesi v kuchyni. Vám se dostane pevného, čímsi zvláštním stmeleného sousta s cizím, jen prostředně vonícím projevem. Kde maso zůstaloo skryto pod kdoví vastně čím.
Předkrm možná trochu zbrzdí vaše nadšení, dokonce snad i sejmete růžové brýle, které jste si při vstupu nasadili. Ale druhé dějství, které se odehraje při volbě hlavního chodu, vás opět natěší jak se patří. Obsluhující vás vyzve ke kolečku okolo již zmíněného sporáku. Zvedá poklici za poklicí, z kastrolů s napohled podmaňujícími krměmi se linou vůně tak oslovující, že jsou vaše senzory znovu v plné pohotovosti. Nepříliš frekventované řezy masa, které dříve zpracovávali jen řezníci ve svých hospodách, zde prožívají boom. Veverka, kližka, karabáček, vše tonoucí v hutných bohatých omáčkách. Vedle toho i kupříkladu zadělávané dršťky, či játra, další z dávných fenoménů českých hospodyň. V tom babylonu vůní, pohledů na líně bublající barevné omáčky, v nichž tonou porce masa, se téměř jistě ztratíte. V první chvíli se vám chce zvolat: „… noste mi to jedno po druhém, a  nic nevynechejte, prosím !“ Obsluha vám poradí, všichni jídla dobře znají a dovedou je popsat tak lákavě, že si nakonec to své zvolíte.
Zadělávané dršťky třeba, nevycházejí kdovíjak báječně. Co do konzistence v pořádku, chutnají však poněkud dietně. Chybí koření, ty zdejší proto milovníka snad uspokojí, ale nenadchnou. Ten, kdo je nemusí, jim opět nepodlehne. Podobně je tomu s hovězím na pepři. Chutná – proč, to netuším, až sladkokysele – a pepř, ten vám ulpí jen na rtech a dál končí.
Ovšem kuchaři zde mají zdatné pomocníky, a ti jim hodně přihrávají. Je to v první řadě místo, s úžasným okolím a atmosférou. Potom obsluha, přívětivá s odzbrojujícím úsměvem a uměním zaujmout. Ještě dále pak pivo v excelentním provedení, možná o čárku chladnější. Což ovšem na zahradě  do správné temperatury upraví slunce. V první  řadě je to ovšem síla značky. Bez problému unese i poněkud nezáživný interiér, který zvlášť v ponurém světle zadní místnosti připomíná nejspíš jídelnu v nějakém nápravném zařízení.
V každém případě má Kuchyň, především v létě, své kouzlo. Škoda jen, že jídla povýtce neudrží krok s ostatním.
Na takovém místě totiž jen průměr nestačí.