Že je restaurace hotelu Diana oázou laskavé péče a kuchyně té nejvyšší ligy, ví každý, kdo tam kdy zavítal. Hned za vchodem zmizí všechny trable, které vás ještě před minutkou tížily. Vedle přátelské domácké péče je tím lékem na bolístky z velké části kuchyně šéfkuchařova.

Miroslav Kuchař, věren svému jménu, připraví pokaždé mimořádnou krmi, která dává zapomenout na vše špatné, co vás potkalo. Ve vší skromnosti však svůj podíl na úspěchu zdejších krmí odmítá. Pokud připraví filet z candáta vysoký jako pořádný steak, sladěný bez nejmenšího šlápnutí vedle s celým souborem doplňků, jen se usmívá. To prý ne on, to ta ryba. Divoká, ulovená na udici. V tom je podle pana šéfa celé tajemství úspěchu. S takovou surovinou – pracuje jen s volně lovenými rybami – si poradí každý, tvrdí. Dovolím si s ním nesouhlasit.

Pokud se v nabídce Diany objeví některá z úhelných receptur zlatého fondu české kuchyně, vždy je jiná, než jsme uvyklí. Plněná paprika má náplň, která voní a chutná jako opravdové maso, omáčka je lahodná jako ambrózie a knedlík hebký jako babiččina peřina. Nestydět se před ostatními hosty, třikrát bych si dal nášup. A spokojený kuchař jen pomrkává za barem.

Nevěřte na duchy. Když tuhle dával tafelspitz, kradí jsem nahlédl do kuchyně, jestli tam nemá na brigádě Plachuttu. Neviděl jsem ho, ostatně kdo ví, zda by své kmenové jídlo dal vídeňský šéfkuchař s takovou noblesou. Maso se rozsýpalo už jen pod přísnějším pohledem, vývar mohl být ukázkovým vzorkem, do přesné tuhosti uvařená kořenová zelenina se chlubila chutěmi v nejlepší formě. Aby Miroslav Kuchař zvýraznil jedinečnost a ryzost použitých vstupů, některé komponenty z obvyklé skladby vyjmul. Díky tomu získal pokrm – bez hořčice a křenu – odlišné sice, ale co do věrnosti výrazu suroviny autentičtější chutě.

Když máte ještě sílu a kapacitu na to, dorazit se dezertem, a v Dianě se zrovna peklo, objednejte si buchtu. Voní už na dálku, a když se objeví před vámi, přímo se vemlouvavostí té vůně zalykáte. Je jednolitě tmavší a tvaru poněkud pocuchaného, se základnou utopenou v husté omáčce a lákající kůrkou na vrcholu. Hned při prvním soustu však zjistíte, jak je těsto křehké a umně vybalancované. Samo o sobě nijak sladké, je obestřeno doprovodem, který z obyčejné buchty dělá lahůdku se širokým spektrem výrazů. Své odvádí kapka tuzemáku, to je vděčné téma mnoha receptur cukrařiny. Nenásilné vanilkové sólo omáčky pak má dvorného kavalíra ve stopové přítomnosti eirkoňaku.

K těmto krmím postaveným na surovině a plejádě dalších patří i vína. Bílá převážně z Alsaska, červená jsou hlavně špičkové burgundské etikety plus nezbytná portugalská. Propracovanost kombinací, pečlivě a důsledně odzkoušená, nabízí takové párování, které hosta přivede nejprve v čirý úžas a poté ryzí nadšení. Jen považte, například k jedinečné svíčkové se tu podává Vosne-Romanée 1er Cru.

Tak vypadá dnešní Diana. Co je tím elixírem, který ji přes dvě desetiletí drží přes umístění na periferii v centru zájmu mlsných? Stále stejně přívětivá atmosféra, která dokáže dobře naladit kohokoliv. Léta cizelované receptury s kouskem Kuchařovy duše na každém talíři a vinotéka, kam bych se klidně dal zamknout na noc. Žádné krkolomné experimenty, „jen“ nekompromisní cesta za kvalitou suroviny, s níž Miroslav Kuchař umně a se zápalem pracuje.