Světlo proudící vysokými okny rozzáří interiér zlatými odlesky. Rozměrné lustry, zrcadla, hřejivé dřevěné obložení a obrazy dotvářejí elegantní vzhled. Bohaté založení na báječně prostřených stolech zase zřetelně říká: zde je to o silném gastronomickém prožitku.

Nakolik se tento dojem potvrdí i stran služeb obsluhy a výkonu kuchyně, poznáte vzápětí. Uvedení ke stolu krásnou slečnou jen akcentuje nejvyšší očekávání. Když se vás potom ujme číšník, předloží menu a krátce vás s ním seznámí, jste dokonale připraveni.

Jak tedy vypadá večeře v chrámu Art deca? Nabídku zde mění poměrně často, menu není obsáhlé, pokrmy lákají svým strohým popisem. Snadno tak dostanete chuť na všechno, co Horký a jeho parta připravili. To už ale nastupují číšníci, sommeliéři i manažeři, kteří jsou s pokrmy do posledního detailu obeznámeni.

Večeři otevřelo překvapivé amuse bouche. Do malebného interiéru vtrhl prvek moderny jak zpracováním, tak prezentací. Pestrá kostka šunky v aspiku s minutkovým kmínovým chlebem, křenovou pěnou a okurkovou polévkou. Tradiční suroviny umocnilo jednak patru lahodící provedení a jednak kompozice chuťovky. Na hranatém skleněném talířku ozdobeném barevnými pruhy černého a červeného skla se skvěla šunka s chlebem a pěnou, okurková polévka ji doprovázela v jakési zkumavce s hadičkou. Jako malý minimax to vyhlíželo a jako stopa třetího milénia v jinak skrznaskrz minulém století působilo svěžím dojmem.

Následovalo grilované filátko z candáta s koprovou espumou a bramborovým pyré, k tomu teplý tartar z bio vajíček. Hladké pyré vonělo bramborami, koprová espuma byla v chuti vyladěná do sametova a s rybou si skvěle rozuměla. Čistou chuť ryby nicméně mírně ovlivnilo její provedení. Malá filátka je těžké na grilu uhlídat, jde totiž o sekundy, a moje filátko si v žáru pobylo o okamžik déle, znatelně, ne však dramaticky. Vajíčkový tatarák, mírně dochucené bio vejce, mi přišel téměř zbytečný. V ostatních vycizelovaných a sebevědomých chutích nevěděl, jak se prosadit. Působil lehce fádně, trochu suše, až příliš sytě a bez zvláštního kouzla.

Polévka bisque z bretaňských humrů s grilovanými kousky humřích ocasů s koriandrovou omáčkou rouille byla naopak bez jediné chyby. Intenzivní mořský odér, bohatá příchuť lehýnce hořknoucích tónů, proti ní v ústech sládnoucí velejemné humří maso. Rouille jen ťukla, jen o sobě ze zadní pozice za všemi výraznými projevy dala vědět, vyšší ambice neměla.

Vyzrálá hovězí svíčková s pistáciovou krustou, telecí glazurou s kakaem doprovázená krémem z kukuřice a červeného zelí byla prazvláštní partií. Maso, obě pyré, vychytané netuctové glazé, to všechno bylo vnímavě připraveno. Jen jsem se za žádnou cenu nedokázal srovnat s varietou poměrně ostrého zelného krému a umně upraveného, křehkého až pastózního masa s podkresem. Jak by také ano, když bylo zelí určeno úplně jinam. A sice jako partner kroketce masového konfitu. Čistý projev hověziny, umocněný tukem, bylo třeba trochu probudit, což zelný krém zvládl optimálně.

Přidejte si k tomu hudbu, klavírem převedenou do formy plné poetiky – třeba když se prostorem nesou něžně transponované akordy Michelle – a vyjde vám jediné. Obecní dům nelze ze seznamu pražské kulinarie vynechat. Po odchodu šéfkuchaře Jana Horkého na konci října však zatím budeme muset s hodnocením podniku chvíli počkat. Teprve totiž uvidíme, nakolik se Francouzská restaurace s příchodem nového vedení kuchyně posune.