Prestiž restaurace Entrée daleko přesahuje rámec regionu. Dokonce si troufám říci, že je daleko vyšším kandidátem na probuzení pozornosti komisařů červené brožury než jedna z těch pražských, kam hvězda spadla podle mě omylem. Ale o tom dnes není.
Když do Entrée zavítáte, bez dalšího vás osloví už nadčasový design. Vedle dalšího jde o jeden z prvních, ne-li docela první projekt s využitím zelené stěny. Ta společně s dalšími vychytávkami interiérového řešení se stala vzorem pro mnohé další podniky.
Ruku v ruce s tím jde i koncept kuchyně živlů, který si pro svou realizaci zvolil nadaný, ambicemi nabitý šéfkuchař. Nejlépe to poznáte na výběru ze složení jeho neortodoxních meníček.
Řepová pusinka s kuřecím paté a máslem, drobeným mrkvovým koláčem a řepným prachem, to může být úvod do kouzel Forejtovy kuchyně. Soubor vůní a chutí je interesantní ouverturou do celého menu.
Drůbeží paté, máslem uhlazené  do jemnosti královského hermelínu a řepou v projevu zesíleného, si se senzory jen tak pohraje: „… proberte se, paráda začíná!“ jakoby říkalo. Potom už vše jde ráz na ráz.
Variace hub na tvarůžkové nožce je zatím jen náznak toho, kterak Forejt popracoval na kuchyni živlů, kterou přijal za svou. projevem
Přes nožky hub z tvarůžků jen lehce vyzrálých s ještě spíš tvarohovým projevem se proderete k bažině. V té dominují už vyšší formy zrání tvarůžků, efektně kombinovaných s červeným zelím a grepem. Využijte rady obsluhy, likvidujte ji lžicí a „bagrujte“. Jen tak se vám vše propojí v kýžený koncový efekt. Klíč k pokladu, což je trochu poetický úvod k dalšímu objevu kvalit olomouckého – spíš vlastně loštického – klenotu. Díky klíči se dostanete k tajemství skrytému v trezoru. Uvnitř objevíte úhelnou pečeť těch nejlepších produktů Hané. Zlatý tvarůžek, který je vlastně živlem sám o sobě. V nejvyšší formě vyzrání, která je umocněna dalším ležením už hotového produktu. Ne všichni asi propuknou ve frenetický jásot a vrhnou se na tu věc s apetitem dravce, nicméně jsem si jist, že naň svůj pohled změní. Patrně k němu získají dokonce i něco jako respekt. Nebo by měli.
Entrée samozřejmě není jen tvarůžkárna. Dopřát si zde můžete vydatné, až návykově chutnající polévky – zauzené paprikové kari z kozího mléka, čerstvé pečené papriky, s piniovými semínky, nebo umně přichystané ryby. Ale znamenitá je i zvěřina. Dnes to byl jelen. Hřbet, řepa s mákem, čerstvý rakytník a mrkvovo-rakytníkové pyré. Bezchybné maso optimálně upravené bylo dobře podpořeno ostatními vstupy. Řepa si podržela roli zástupce rustikálních tónů, ač jí k vyšší hodnotě tlačila stopa máku. O oživení se postarala grilovaná meruňka i loužička petrželového oleje. Jen možná té mrkve mohlo být méně, lehce sunula efekt celku do až mystického sladka. Citlivě barikovaná frankovka ze slovenského vinařství Kasnyik však vše urovnala a s divokým masem si na patře zahrála moc příjemnou kličkovanou.
Hodolanská omáčka, bramboreto a tolikrát uplatněné tvarůžky, v tomhle je naplnění smyslu převzít něčí koncept, ne ho včetně prezentace bez skrupulí opsat. Za to patří Forejtově filozofii veliký respekt. Přemek je silně emotivní kuchař, což je báječné. Jsou zde samozřejmě i jistá úskalí, která vyplývají z právě z toho. Emoce jsou jedinečné – a nepřenositelné. Což znamená, že jistě skvělý tým Přemkovy kuchyně nemá ve skříňkách s kořením jeho pocity ani vize. Ať tak či tak, když jeden z velkých talentů současné kuchařské generace skrze svůj silný náboj emocí často unikne z výseče obecně zavedených gastronomických úzů, je to přes všechno riziko občasného nepochopení moc moc dobře!