Působivý areál někdejší barokní sladovny byl inspirací ke vzniku pivovarské restaurace. Tradiční klenutá humna jsou dnes domovem po všech stránkách povedeného minipivovaru s restaurací.
Design přiznává historii místa, nijak dramaticky ji však nezdůrazňuje. Charakterizuje neznásilňující soužití původních prvků s nepříliš okázalým současným mobiliářem. Stolům volně umístěným mezi sloupovím ponechali architekti spoustu místa okolo. Dává to jednak pocit maximálního možného soukromí, jednak také usnadňuje práci obsluhy. Zvlášť oslovující je pak nevelká zaklenutá místnost, v níž je vnímavě zasazen minipivovar. I zde lze posedět a podvědomě cítit tajemné dění v měděných kádích. A konzumovat to, co se v nich zrodilo, totiž báječné místní pivo.
Takto naladěni pak zalistujete v menu, s chvějivým očekáváním toho, zda se nabídka kuchyně dokáže popasovat s lahodným mokem i úctyhodnou atmosférou.
Marinovaní sledi s křenovým bonbónem a pivním rohlíkem budou dobrým zahájením. Akorát naleželí, lehýnce navinulí až pikantní, s chutí umocněnou zeleninou. Jednak znamenitě sednou k pivu, ale dokážou i připravit senzory na další dění. Ještě hodnu chvíli po dojedení se vám budou sbíhat sliny. Za pár chybějících bodů k nejlepšímu výsledku může pečivo. Rohlíky byly poněkud ovadlé a jaksi mokvavé. Chtít však v neděli, navíc při třicítkách za dveřmi chtít něco víc, s tím by si těžko poradilo i všech dvanáct měsíčků.
Výběr polévky vás může trochu potrápit. Jak pivní krémová s čedarovým toustem, tak hovězí vývar se zeleninou, masem a morkovým knedlíčkem se hlásí o to, předvést se v plné kráse.
Ve vývaru silném jako pár pivovarských koní vylovíte spoustu zeleniny a masa. A morkový knedlíček, to je vlastně pořádný knedlík, opulentní a zdaleka ne dietního provedení. U třetí lžíce pochopíte jedno: vyjíte-li celý talíř, těžko pak zdoláte ještě hlavní chod. Ale něco tak ustrojeného nelze nedojíst do poslední kapky.
Budete se potom patrně divit sami sobě, ale hlavní chod, třeba kachní pečínku s kedlubnovým zelím a bramborovými šiškami zvládnete bez problému. Mladá kachnička ještě s nezaloženou vrstvou tuku pod křupavou kůží, chutné kedlubnové zelí – kdovíproč dnes pomíjené – a šišky, bez připomínek. Chutnalo to mimořádně, navíc – a teď řeknu vlastně nesmysl, jakoby i hodně odlehčeně. Zvládnutí porce nedalo nejmenší práci.
Ba co víc, není vyloučené, že si potom budete myslet ještě na ovocné knedlíky s ovocem podle sezóny. Dnes to byly jahodové. Bohatě posněžené cukrem se koupaly v másle, přirozená chuť jahod svým mírně digestivním podáním poněkud uhrotila nával pocitu přílišné sldkosti. Ač to bylo už na doraz, talíř zůstal znovu vymetený.
Celým pořadem jídel tekly doušky zdejších piv, od desítky APA, přes pšeničnou jedenáctku a klasický český „dvanáctivoltový“ ležák až po mocnou patnáctku IPA. Výběr je široký, chutě rozmanité a párování se dá dobře zvolit. Snad s výjimkou těch ovocných knedlíků… Tam jsem se bál.
Milý, rychlý personál rozdával úsměvy a bylo vidět, že práce v takových podmínkách každého jednoho těší.
Navíc bylo na všem znát vysokou profesionalitu. Od vstupu po rozloučení probíhalo vše ve znamenité náladě.
Zdá se, že „eMBéčko“ vyrazilo na cestu stejně úspěšnou, jako kdysi jeho automobilový předchůdce. Navíc jakkoliv krátce podnik existuje, tak jeho věhlas už dnes přerůstá rámec města.