Pod rozměrnou prosklenou kupolí, ozářenou poněkud mystickým osvětlením, se zrodila milá retro kavárna ve starosvětském duchu. Krom báječné kávy vás tu osloví uvolněná, bezstarostná nálada. Prostory secesního paláce nicméně nadále vyplňuje hlavně libanonská restaurace. Schodiště vás přivede do orientálního sídla kdesi na Blízkém východě, jako byste během těch pár kroků překonali hranici dvou docela rozdílných světů.

Místnosti dostaly současnější vizáž, nicméně tradiční prvky výzdoby zůstaly zachovány. Při jedné stěně jsou zbudovány jakési šámbry s těžkými závěsy a koberci na stěnách. Lustry podobné lampě Aladinově připomínají bájné palácové komnaty, jsou zde i vázy a tematické obrazy.

Co se však příliš nezměnilo, to je zdejší menu. Přibyly pouze další sady chodů s průřezem všeho, co zajímavá libanonská kuchyně nabízí. Vedle menu First touch pro jednu osobu můžete mít Welcome in Beirut pro dva, nebo k nezdolání velkou porci dobrot Mezza Dream, jež nasytí čtyři jedlíky. Za těmi následuje předlouhý seznam všeho, od předkrmů aneb mezze až po dezerty. Je dostatečně široký, aby si vybral zkušený labužník i ten, kdo s touto kuchyní začíná. Teď už zbývá jen zjistit, jak si stojí zdejší kuchyně co do věrnosti a kvality provedení.

Nejlépe to poznáte na některém z talířů plných právě mezze. Svou barevností, šťavnatým vzhledem a nezvyklou vůní si o pozornost řekne tabbouleh. Neoslyšte ho! Petržel oživená mátou spolu s citrónovou šťávou zahrne patro přívalem chutí, mnohé z nich budou nové a přinejmenším nezvyklé. Rajčata, cibule, to je známá píseň, jen se objevují v pro nás zřídka vídaném průvodu. Brzy se totiž do pozornosti pohárků vnutí bulgur, který sousto zklidňuje a jakoby zpovzdálí přihodí něco obilného projevu.

Pokud ve svém výběru máte fatayer, nenechte je dlouho čekat. Tyhle taštičky se patří konzumovat teplé. Když se těsto smísí se šťávami prýštícími ze zeleniny, nebo je obejme vláčný sýr, to je pravé potěšení z téhle oblíbené drobnosti.

Další nářez kombinací je sambousek. Ať už v provedení jibneh – to je vegetariánský s mátovým dechem – nebo lahme s jehněčím, cibulí a piniovými oříšky. Těsto, v tomto případě nekynuté a s lehýnce nasládlou stopou, je také v optimální formě teplé, protože se s obsahem minišátečku snadněji spojí. Chutě komponent se do něj natáhnou a sousto získá příjemnou sílu umocněnou typickým kořením.

Tak bychom mohli pokračovat donekonečna: ulítnout na plněných vinných listech, snažit se ostřeji nastavenou nakládanou zeleninou ošidit kapacitu pomalu už stávkujícího žaludku, prokládat fingerfoodové lahůdky osvědčenými pokrmy, ať už je to hommos či moutabal, potit se nad sousty báječného plněného lilku, trochu se zadrhnout při sušší textuře kuliček falafel.

Mezi tím vším kradí prsty lovíte jednu olivu za druhou, ulamujete sousta pity a v pauzách se těšíte pohledem na neformální, ovšem profesionální práci obsluhy.

Až najednou zjistíte, že už se do vás prostě nevejde ani sousto. S těžkým srdcem tedy zrušíte objednávku na lahem meshwi, dokonce i třeba na lehkou rybu, zkrátka už nedáte vůbec nic. Při slově dezert se vám možná zatmí před očima a pouze lítostivě dorazíte poslední doušek vína.

Po okraj naplněni, ale spokojeni budete ztěžka odcházet zpět do našeho světa, v hlavě vám přitom budou kroužit dvě myšlenky. Už nikdy se nepokoušet o zdolání všech více než osmdesáti mezze, to zkrátka nelze! Příště se chci prokousat k masu, rybě, nebo jinému hlavnímu chodu. Jak bezvadné je zjistit, že dobré věci trvají!