U Hoffmeisterů měli vždy štěstí na kuchaře. Každá změna na postu šéfa kuchyně znamenala posun vzhůru. Jako ta poslední, kdy do týmu ve Velkých Čičovicích naskočil Jan Kaplan. Ostatně to můžete zjistit sami.
Před hlavními chody si vás šéf navnadí netuctovou dobrotou. Tentokrát to byla šunka z mangalice. Sušená, s polévkou z vodního melounu vyvedeného ve třech varietách – nakyselo, natur a chilli, s olejem a černuchou. V jásavě červené hladině tonou mezi pomrkávajícími zlatavými oky oleje stejně jásavé kostičky melounu. Šunka jakoby si nevšední koupel užívala a umocnila svou lehýnce divočinou dotknutou chuť o mírně ostré, stejně jako i sladké ataky melounu. Nebylo snad lepšího vstupu do horkého dne.
I když se to zdá divné, není od věci pokračovat gazpachem. Chladivá, s chutěmi vytěženými na samý okraj možností je pokračováním zážitku z melounu, samozřejmě v jiném gardu. Ozdoba na lemu talíře, složená ze základních komponent zblázní senzory už napohled. V chuti pak se tolik netlačí dopředu sladkost, zůstává skryta mezi ostatními projevy rajčat. Tuatam však nenápadně ze zadní pozice vystrčí růžek a lišácky zaprovokuje. O pocit chladu se postará šťavnatá okurka plovoucí v rudém hustém sametu polévky, esprit zařídí zrnka kaviáru. S poslední lžící marně přemýšlíte, který bod programu byl lepší. Výsledku se nejspíš nedoberete, hádám.
Z hlavních chodů se hlásí o pozornost kuře. Z francouzského volného chovu, prsíčko efektně srolované a oděné do šunkového kabátku, stehýnko konfitované, následně osmažené v panko struhance. Bramborová kaše s lanýži jako pohlazení, oživená pórkem a jidášovým uchem. Všechny ty pestré chutě však kuře jen zpovzdálí následují, nijak se nesnaží upřít mu prioritu. Tu se mu blíží lanýž, včas se však stáhne, aby nechal zaznít čistému akordu báječné kaše. Stehno je jakýmsi solitérem, jeho chuť se liší, nicméně se ve finále s prsíčkem dohodnou na společném lahodném závěrečném šlágvortu. Když to vše navíc akcentujete sklenkou svěžího Sancerre a přivřete oči,  jste na francouzském venkově.
V kurzu jsou již nějaký čas jehňata. Pracuje s nimi i Jan Kaplan. Protože se snaží vždy nabídnout co nejvíc, nepustil se vyjetou cestou. Jehněčí bere ze Slovenska. Navíc pro tentokrát pominul kolínko a připravil hřbet. Obalil jej navíc ještě do pupku. Dal tím jehněčímu nový rozměr. Tím, že mu za průvodce vybral mungo fazolky a brokolicové pyré, jej ještě povýšil. Křehké maso mělo minimální stopu skopového prku, fazolky mu nadělily svěžest, jen pyré bylo možná o málo brokolicovější. Celek však potvrdil Kaplanovu vnímavou práci i s netuctovou surovinou a umění ji ladit do finálové souhry.
Nechte si místo na dezert. Vždy jsou náramné, navíc originálně sestavené. Mruňky se skořicí, mléčnou čokoládou a zázvorem budou jistě báječné. Nebo koňaková špička, komponována jako „rozlítaná“. Jednotlivé prvky byly volně rozhozeny po talíři a vznikla tak nová, líbivá prezentace. Navíc mimořádná stopa „českého koňaku“ představovaná tuzemákem dodala chuti otisk, jaký žádný z těch pravých podle mne nedokáže.
Dvůr Hoffmeister je víc, než restaurací. Sedíte nad sklenkou digestivu ovíváni ušlechtilou vůní stájí, jež se potkává s laskominy budícími odéry kuchyně, opečováváni rodinnou péčí obsluhy. Cítíte, kterak vás zdejší atmosféra nabíjí pro zvládnutí další porce stresů ve světě za vraty usedlosti.