Roubenka na konečné tramvaje na úpatí Ještědu patří k restauracím, které vsadily na tradiční českou kuchyni. S poetickým vzhledem pohádkové chaloupky a hřejivým názvem Domov se za roky své existence stala cílem mnoha milovníků dobré pohody a jídla. Vítáni jsou Liberečtí stejně jako výletníci odkudkoli.

První dojem vás může poněkud zaskočit. Podle roubené stavby s malými okny, typické pro podhorské oblasti, byste v podobném stylu čekali i lokál. Ten však je podobnému výzoru na hony vzdálen. Efektní mobiliář, různě tvarované židle i stoly, vše z masivního, jantarově zbarveného dřeva. První dojem umocňuje dlouhá vlnovka baru a nový, tmavý odstín stěn. Spolu s nízko spuštěnými svítidly a leskem stolních desek v okolním pokojném přítmí připomíná tento podnik spíše salon majitele někdejších malých textilek či skláren v okolí. Není to přepych měšťanských domů pražských, stejně daleko však má i k selské prostotě sednic dávných chalupníků.

Pokud se neusadíte venku v jakési stodole se dvěma odstraněnými stěnami s výhledem na zelený pažit a nevelké jezírko, nebudete se jako doma cítit. Uvnitř, jak již řečeno, atmosféra evokuje docela jiné představy. A domácký v pravém smyslu toho slova není ani lístek, byť obsažný a atraktivní. Ambiciózní šéfkuchař Norbert Hojda nabízí hostům více možností než jen ty, které si ukuchtíte doma na sporáku. Sestava osvědčených receptur z velkých kuchyní Evropy je sekci stálé nabídky tuzemských hotovek silným soupeřem.

Budiž však řečeno tolik: každá česká receptura, kterou šéfkuchař umístí do nabídky, je chuťově propracovaná a ozvláštněná natolik, abyste si ji zapamatovali. Podještědská selská polévka podávaná v chlebovém bochníčku je toho zářným příkladem. Hutný zimní pokrm na bázi zelňačky, ochucený do sympaticky vykrouženého projevu, zapadá do nepříliš košatých stravovacích zvyků, které v tomto kraji panovaly. Takových, kdy si lidé pochutnali a zároveň nabili tělo energií. K tomu nebylo potřeba mnoho. Trocha brambor, bylo-li, potom kousek uzeného, něco vařeného masa nebo pár koleček pikantní klobásy, a k tomu obvyklá koření.

Diskutovat bezpochyby můžeme o podávání v chlebu. Během konzumace se chléb zvolna rozmáčí, polévku už tak dost hutnou ještě více zahustí a navíc jí ubere chuti. Což o to, chléb byl znamenitý, „pokličku“ jsem schroupal za pár chvil. Plný talíř a vedle pořádný krajíc by byl však asi příjemnější.

V jednom měl nicméně číšník pravdu, polévka byla zatraceně vydatná. Pokud si malujete, že si po ní dopřejete třeba hovězí líčka „na dvě stě“ na červeném víně, s kořenovou zeleninou na másle a bramborovo-smetanovým pyré, zapomeňte. Porce je pro běžného člověka k nezvládnutí. Stejné by to asi bylo s některým z plejády steaků, které jsou k mání, i když s čistým masem se dá po zničující porci polévky možná utkat vítězně, pominete-li přílohu.

Přesto jsem raději v nabídce přeskočil až k dezertům a objednal si, abych zůstal v mantinelech domova, tvarohové knedlíčky plněné malinami. Tucet drobných kouliček o teninkou slupku těsta větších než plody zahradních malin zakleté uvnitř. Jednoduchý, působivý chod. Šťáva z malin neměla sílu slupku prorazit a uniknout, díky čemuž bylo výsledkem příjemné, stopově nasládlé sousto plné ryzí chuti ovoce. Se šlehačkou, která držela texturu a chuť do poslední lžičky, šlo opět o poučný exkurz do tradic obyčejné, ale nadmíru lahodné české kuchyně.

V Domově se tak mimo jiné ukázalo, že Hojda, ověnčený medailemi z mnoha soutěží světového kalibru, velmi dobře zvládá domácí receptury a odvádí je s týmž nasazením. Restaurace, která působí trochu jako podnik střední třídy a trochu jako podnikatelský klub, si tak díky působivě odvedené české nabídce svůj název obhájí i před staromilci. I když možná se ztrátou nějakého toho bodíku.