Michelský Dock House se nyní musí potýkat s mnohem větší konkurencí než kdysi. V Praze se v posledních letech vyrojily desítky restaurací s podobným tématem, vyhlášenější a snad i navštěvovanější, přičemž nabídka masa je co do původu i druhu skotu téměř neomezená.

Okolí podniku se nicméně výrazně změnilo, díky čemuž už neleží tak mimo dění. V těsné blízkosti vyrostla honosná rozložitá sídla velkých firem, která „steakárně“ dodávají pravidelné strávníky. Restaurace navíc prošla dílčí rekonstrukcí: přibyly letní a zimní zahrada, vstupní prostor byl vnímavě omlazen. Image podniku se zvedla.

Co se nezměnilo, je srdce Dock House – ústřední prostora s grilem „dopředu“. Dřevem obložená, s rudými lavicemi při delší stěně, těhotná vůněmi škvířícího se tuku na porcích hověziny velikosti lapačky hokejového brankáře. Výběr mas je přepestrý, hmotnost kusů, z nichž ten či onen řez pochází, se často blíží tuně.

Kmenovou nabídku tu postavili na důkladném odležení masa. Pracují prakticky s dvojím stařením. Po zhruba třicetidenní cestě, kdy maso na lodi zraje ve vakuu „ve vlastní šťávě“, ho uloží ještě k dotažení v takzvané zrárně. Není proto divu, když na tabuli s denní nabídkou objevíte kupříkladu sedmisetgramový australský ribeye na kosti, pětačtyřicet dní po dodání ještě odpočívající ve visu uvnitř speciální skříně. Tam v prostředí s přesně řízeným klimatem všechny ty úžasné kusy býků ze všech koutů glóbu ještě nějaký čas pobývají, aby se dostaly do optimální formy.

Však také na rozdílu masa uleželého a nevyzrálého postavili jeden z magnetů své nabídky. Při zvláštních večerech může host porovnat v jednu chvíli týž řez masa, které si poleželo ve zrárně, s tím, které šlo rovnou pod nůž a na rošt. Rozdíl je docela jasně patrný, pozná ho snad úplně každý. Po prvním soustu je zřejmé, proč se celý ten proces s hovězinou vyplatí provádět.

Pokud si vyberete právě „srovnávací“ variantu, můžete mít na talíři japonské hovězí wagyu v hodnotě 7+ až 8 (čím vyšší číslo, tím kvalitnější maso), vedle něho vyzrálý nízký roštěnec a třeba nestařenou kýtu. Když si k tomu vyberete jako přílohu restovanou hlívu na másle s tymiánem, dostanete ve všech případech patro oblažující sousto. Maso vždy vede, houba se stará o nenápadný, zato velice účinný doprovod.

Kdo má rád důraznější podtext zvolí i důraznější omáčky. Šťavnatou, oživující salsu chimichurri s výrazně latinskoamerickým charakterem, nebo provokující chilli omáčku. Křehké vyzrálé řezy jsou velice příjemné, měkké a vláčné. Mramorující cestičky tuku se teplem rozehřejí a vpijí do hmoty svalu, umocní jeho chuť a sousto ještě více vyhladí. Výsledkem je vždy akcent nebývale chutné křehkosti, navíc s jemností nejsametovějších rtů brazilských krasavic.

Maso, které neprojde druhotným dozráváním, je pevnější ve vazbě vláken, na skus možná trochu odolnější, se zastřenější chutí. Pokud si ho však vylepšíte omáčkou ze zeleného pepře a koňaku, vyletí dojem z přece jen trochu fádní hověziny do výše střechy City Tower. Oběd či večeři pak můžete uzavřít třeba úžasným čokoládovým suflé s ovocem a zmrzlinou.

Dock House je díky všemu uvedenému stále ve hře. Probral se z letargie, vrátil se na výsluní. Pozici v prvním sledu, kterou měl pevně obsazenou, si znovu získal. Také díky vstřícnému personálu, skladbě menu a velice sympatickému poměru mezi cenou a podávanými pokrmy.