Tato situace trvá přes několikerou změnu majitelů dodnes. Dokonce lze říci, že i přes hektické změny trendů, nárůst italských restaurací ve městě i posun velké části klientely k alternativním stylům gastronomie, prochází Divinis časem bez zásadnějších karambolů či tragických propadů. Chvíle, kdy restauraci zaštítil svým jménem Zdeněk Pohlreich k její stabilitě na pohostinské mapě metropole jistě významně přispěla.
Dnešního návštěvníka, který do podniku zavítá, čekají veskrze příjemné chvíle. Výrazně designovaný až eklektický interiér nabízí vícero možností posezení od honosných stolů pod stylizovanými rybami plujícími prostorem, po poněkud zastrčené dvojky v úzké chodbě. Ty ovšem s největší porcí soukromí. K zahození není ani pohled do kuchyně zítřků, připomínající nejspíš palubu bájného hvězdoletu. A už vůbec k zahození není pohled do menu či vinné karty.                      Ať oběd či večeře zde se vlastně vždy chlubí mimořádně ustrojenými krměmi. Obmyslně laděnými tak, aby od prvního do posledního chodu prožitek z každého z nich stoupal sousto od sousta. Začíná to zdánlivou maličkostí, mousse z kozího sýra a lanýžového medu s marinovanou červenou řepou. Jemný sýr, jen dětsky nazrálý, exponovaný medem do ušlechtilé roviny chutí je poněkud posílený elegantní, leč přece jen rustikální rolí řepy. Ta přibližuje celek směrem k našemu vnímání. O efektní závěr se mají starat křupající jadérka piniových semínek, tvořící korunku celé kompozice. Tato co do objemu drobnost dokořán otevírá brány do hájemství pestré italské kuchyně.
Jízda kolem Apenin pokračuje do Toskánska. A to skrze specialitu, již slečna deklarovala stručně jako „Livorno“. Patrně šlo o tamní specialitu Cacciucco alla livornese. V rudé hladině s plovoucími kousky tomat – chutnala tak, jak je tomu právě jen v Itálii, se těsnalo až rozmařile velké množství dílků ryb a darů moře. Chobotnice, mušle, měkkýši, a nevím už kolik druhů ryb, všechno tonulo v nedostižném výrazu rajčat. Všichni ti zástupci mořské říše se však semkli v jednom šiku a postavili se vedle rajčátek, nenechali se zatlačit do pozadí. Opět tak vznikla falanga italských chutí atakujících patro. Zcela jinak seskládaná, ale stejně líbivá a svým způsobem jedinečná.
O zdejší úpravě chobotnice není třeba hovořit. Ono to ani moc nejde. Mimořádná kvalita, excelentní zpracování, nevšední vychucení. Vnímavě ugrilovaná tak, aby se žár ohně na chuti podepsal aniž by ji však znásilnil. Výraz moře zmnožily důrazné olivy, které společně s lilkovou kaponátou – chuťově obsažnou a obohacující, přidaly jednolitému masu příjemnou porci vzrušení.
Pokud na place někteří číšníci uberou trochu manýry, zlepší se informovanost personálu o skutečném stavu nabídky a kuchyně bude o čárku pozornější k pečivu, dosáhne Divinis na nejvyšší příčku žebříčku mimořádných restaurací, nejen mezi italskými. Rozhodně si to zaslouží.