Mezi více či méně středověkem poznamenanými podniky v Českém Krumlově se objevilo Depo, pivnice současnosti. V industriálně laděném interiéru malé tovární haly – nebo větší dílny, chcete-li – vznikla tanková restaurace se vším, co k ní patří. Dostatečně velká na to, aby uspokojila nálety nespočetných zájezdů v létě, i natolik atraktivní pro uspokojení pijácké touhy většinou tuzemských hostí mimo hlavní sezónu. V létě navíc máte k dispozici příjemnou zahradu v klidné parkové části podzámčí.

Strohý interiér, odkrývající kovové stavební prvky i pohled na konstrukci krovu, s účelovými svítidly, jaká vídáme ve funkčních průmyslových objektech, vás osloví hned po vstupu. Mezi kovovými skříňkami z fabrických šaten si při znamenitě ošetřeném pivu odpočinete od přívalu pověstí o členech veleslavného rodu, oprostíte se od oslňujících zámeckých prostor. V Depu je čas jídlem a pitím zregenerovat síly na další porci velkých dějin největšího lesku českého království.

Snadno se vám přihodí to, že se u jednoho rozměrného stolu potkáte s hosty ze všech končin světa, což je příležitost k nahlédnutí, kterak se srovnají s tradiční českou kuchyní. Protože Depo je především o gastronomických tradicích. Na lístku najdete osvědčené rány jistoty z receptářů jihočeských statků i šumavských chalup. Všechna jídla jsou připravena na základě současných trendů a pokud možno ze surovin z blízkého okolí.

Kupříkladu zdejší bramboračka. Někde ji zvou dřevorubecká a je ustrojená tak, jak ji mnozí známe, s dobrými nerozvařenými bramborami, vonnými houbami a kořenovou zeleninou. Špetka majoránky, přiměřeně česneku, pro oživení troška pepře, samozřejmě cibule a trocha zelené nati na hladině. Ovšem ve zdejší polévce kuchař uplatnil zvyk z podhorských krajů, kde se navíc přidávaly krupky. Ono to nemělo přílišný vliv na chuť, šlo spíš o to, aby jídlo, jakkoliv chudé, mělo dost kalorií na zvládnutí odpolední porce práce. Zdejší bramboračka vám tak krom věrného nahlédnutí do kuchyně kraje dodá i sílu pro další dávku dávnověku města.

Šéfkuchař Jakub Kulhavý nezapře svou řeznickou zkušenost. Maso si bourá, díky čemuž má možnost zužitkovat ze čtvrti hovězího nebo půlky vepře prakticky všechno. Na lístku tak najdete vlastní, báječně „pod žízeň“ ochucenou huspeninu, selskou paštiku na opečeném chlebu – mimochodem až návykově dobrou – a další vychytávky podporující konzumaci tankového Prazdroje.

Osloví jistě i nabídka hotovek. V mém případě to byl hovězí krk s grilovanou cibulkou a kapustou. Maso, které pro jeho pevnost svalu není snadné upravit, bylo v tomto případě optimální. Ještě narůžovělé uprostřed, plné šťáv, ryzí v chuti se nechalo hýčkat stejně podařeným doprovodem. Pikantní cibulky mu nedaly sklouznout do unylosti a každé sousto obdařily provokujícím dovětkem. Kapusta díky své rustikální příchuti s tendencí lehce hořknout potom dotvořila perfektní obraz. Z krku tu chystají také báječně ochucený guláš, díky chilli s patrným, leč ne drakonickým přiostřením.

Pokud si po dřevorubeckých porcích troufnete ještě na dezert, i jejich výběr je uspokojující. U buchtiček se šodó, štrůdlu nebo lívanců s borůvkovým žahourem potom můžete nenápadně pozorovat, čeho si dopřávají vaši sousedé. A je to zajímavé. Na rozdíl od našinců si Asiaté nebojí objednat rybu vcelku, je-li v nabídce, nebo maso na kosti. Oni totiž vědí, co dává masu sílu. Králičí nebo kachní stehno, koleno, žebra nebo celý pstruh, to bývá častým tématem jejich talířů.

Depo je podnik, který stojí za návštěvu. Není kdovíjak moderní, interiér uvozuje nálady na počátky industrializace. Jídla jsou navíc z pokladnice jihočeských kuchařek nadlepšená o současné kuchyňské technologie. V každém případě vás Depo připraví na to, abyste unesli exkurzi třeba k medvědímu příkopu nebo dalším kilometrům zámeckými chodbami.