Vysoké nájmy a tvrdé podmínky památkářů v centru Olomouce až na výjimky již v zárodku udusí každý podnikatelský záměr. A vlastníků nemovitostí, které by uchvátil restaurační byznys v městské památkové rezervaci, abys pohledal se svítilnou. A tak se obměňují restaurační koncepty na tradičních místech. Už i to je pokaždé pro olomouckou komunitu milovníků jídla událost.

Nový podnik, který před časem otevřel pod přiléhavým názvem Denisova Šest (pro nepřátele mapových aplikací sídlí v Denisově ulici číslo 6), se nachází na místě, kde si po revoluci vylámala zuby již pěkná řádka restauratérů. Žádnému z nich se dosud nepodařilo překonat bariéru úzkého vchodu a dvaceti schodů do patra starého domu, jehož průčelí patří již roky optice, která kolemjdoucí právě nezve na gastronomický zážitek. Na druhou stranu zde zatím nevzniklo nic převratného, co by mě přinutilo vyjít schody podruhé.

Na zdi u vchodu vítá „nástěnka pochval“, na niž spokojení, najedení odcházející hosté napsali na papírky slova díků za dobrou kvalitu jídel, příjemnou obsluhu či přátelskou atmosféru. Vypadá to, že se mám na co těšit.

Na rozdíl od svých předchůdců využili noví majitelé podniku i prostor dvorku ve vnitrobloku domu, který zakryli skleněnou střechou a vytvořili příjemné místo, kde můžete od jídla vzhlédnout na upravené pavlače nad vámi. Na stěnách i na nábytku dominuje bílá, na starých dřevěných oknech do kuchyně visí truhlíky s kytkami, drobné doplňky a polštáře na dřevěných lavicích a židlích odkazují na francouzský venkovský styl. Kytkami v různých podobách je poset celý interiér, ať jsou to řezané tulipány na stolech nebo vzrostlé pokojové rostliny v koutech. Čistotu stylu a celkový dojem narušuje jen přiznaný dešťový svod a železné podpěry nové střechy, které zřejmě nešlo skrýt do stavebních konstrukcí. Ale to se dá v případě milého gastronomického zážitku odpustit.

Číšnice již přichází s jídelním lístkem a vinnou kartou a s úsměvem přináší karafu s vodou a sklenici. Výběr vína i jídla nebude trvat dlouho, protože oba listy jsou srozumitelné a jednoduché a každý zabírá sotva jednu stránku. Restaurace se profiluje jako Soup bar, kavárna a restaurant a v týdenní nabídce má krom čtyř polévek, dvou předkrmů a dvou salátů desítku jídel včetně tří druhů domácích burgerů. Žádné složitosti – ratatouille, kuřecí prso s grilovanou zeleninou, risotto se špenátovým pestem, rukolou a piniovými oříšky, tatarák z hovězí kýty s domácími hranolky či vepřová panenka s batátovým pyré, ledovým salátem a domácí sweet and chilli omáčkou. K tomu pár domácích dezertů. Celkový koncept vychází ze středomořských kuchyní a sezónních potravin.

Co se polévky týče, volba je jasná. Krém z medvědího česneku dokáže potěšit vždy, a pokud je polovina března, tak dvojnásob. Obsluha ubezpečuje, že šéfkuchař opravdu vyrazil včera do lužních lesů kolem řeky Moravy a česnek je čerstvý. Jako předkrm volím kalamáry na česnekovém oleji s citronem a rukolou, a tady nastává první zádrhel. Restaurace je stáhla z nabídky, protože si je hosté moc nedávali. Hmm, tak proč je nestáhla také z jídelního lístku? Předkrm vypouštím a objednávám panenku s batátovým pyré a jako dezert mrkvovou buchtu s polevou, prý domácí.

Vzhledem k tomu, že restaurace je dnešní večer poloprázdná, připadá mi čekání na jídlo poměrně dlouhé. Nicméně atmosféra je uvolněná, hraje příjemná muzika a člověk má po celém dni chvíli zamyslet se nad věcmi, na které nemá v běžném provozu čas.

Po pětadvaceti minutách přece jen volám obsluhu a ptám se na polévku. Vypadá to, že dnes mám kardinální smůlu, po kalamárech se nedočkám ani krému z medvědího česneku! Číšnice na něj zapomněla a moje panenka je připravena k vydání. Rozladěn tedy odpískám i polévku a s rostoucím despektem čekám na hlavní jídlo. Před blbou náladou mě zachraňuje jen opakovaná upřímná omluva příjemné mladé dámy.

Na třetí pokus mám konečně šanci poznat, proč hosté Denisovy 6 píšou pochvalné vzkazy na zeď u vchodu. Rázem jsou odčiněna všechna příkoří a zapomenuty drobné gastronomické ústrky. Již první dojem napovídá, že trestná kola mám za sebou a trefil jsem lépe než Gabriela Soukalová. Velký kulatý talíř lemuje po vnějším obvodu kruh z chilli omáčky, vnitřní kruh patří batátovému pyré, na kterém trůní napůl rozkrojená panenka s růžovým středem a jemně propečeným okrajem. Trochu to připomíná kýčovité fotografie z gastro časopisů. To, co lahodí oku, záhy potvrzují chuťové buňky.

I když jsem chvíli přemýšlel, zda je třeba dávat mezi maso a pyré listy salátu, kombinace všech ingrediencí s chilli omáčkou je vyvážená a lahodná. Kvalitní maso podporuje jen hrubozrnná sůl a špetka pepře. Víc není třeba. Maso je vláčné, s jemně křupavým okrajem, kaše má decentní nádech másla a je vyšlehaná do konzistence hustší omáčky, šťavnaté rukolové listy nedopustí nejmenší fádnost a sweet and chilli omáčka podtrhne celkový dojem.

Potvrzuje se, že dva roky starý rýnský ryzlink z vinařství Sedlák je k jídlu ideálním společníkem. Ještě mladé víno, které se začíná pomalu kulatit a ušlechtile stárnout, si dobře rozumí jak s masem, tak ostatními ingrediencemi. Určitě neudělá ostudu ani za pár let.

Laťka vyletěla z nuly hodně vysoko, a proto očekávám, nakolik se dezertu podaří s tím vyrovnat. Mrkvová buchta je chutná a porce by zcela dostatečně zasytila i jako hlavní jídlo. Připomněla mi trochu i dětství u babičky na venkově. Ta ale dochucovala cukrovou polevu citronovou kůrou a buchta měla větší šmrnc. Prostě a jednoduše – z gastronomických výšin jsme zpátky na zemi.

Vzkaz na stěnu pochval tentokrát psát nebudu a s odstupem času musím zvážit, zda do Denisovy 6 vyjít schody nevlídnou chodbou znovu. Škoda, že nevyšel ten česnekový krém, ke kterému slibovali kváskový chléb z vlastní pece. Po zážitku s panenkou ale možná ještě jednu šanci Denisově 6 nakonec dám…