V přívětivém náladotvorném interiéru i na zastřešené terase před vchodem se denně odehrávají malé etudy na téma italské kuchyně. Ta je zde v podání Richarda Voržaka a jeho týmu v kuchyni umocněna příjemnou obsluhou. Přičtěte k tomu požitek z pár sklenic některého z vín zrozených pod Apeninami a bude vám zřejmé jedno. Že totiž Cucina přestála nelehkou dobu rozvolnění o prázdninách i po nich s minimem bolesti. Což není zadarmo. Mlsní – místní, ti ze široka daleka i lázeňští pacienti – jsou totiž zhusta dobří, ale nároční hosté.

Malý příklad toho, čím si podnik získává popularitu, třeba takový pozdní oběd. Úvod obstará hovězí vývar s plněnými špaldovými raviolami a zeleninou. Vývar je skutečně báječný, silný jako když kopne vůl a chuťově vytříbený. Což ke dnes už celkem časté. Ovšem zde šéfkuchař zvolil zajímavé setkání. Ravioly jsou totiž plněné lanýžovým krémem. Výrazným přesně tak, aby s ním zelenina i vydatná masová polévka dokázaly držet krok. Ale před sebe je nepustil ani o píď. Došlo tak k zajímavé konfrontaci. Polévka, patřící spíš do restaurací v podzámčí či do arzenálu našich domovů si to rozdá s obsažným, sebejistým projevem nevšední houby patřící spíš na tabule panstva či věhlasných podniků vyšší třídy. A vůbec se neztratila. Krátké sólo karotky potvrdilo, že uměřená porce sládnoucí zeleniny má do celkového dojmu co říci.

Vepřové panence s hříbky na smetaně a selskými bramborami šlo těžko odolat. Zvlášť, když číšník nabídl prakticky všechny druhy propečení. S kopou brambor, proložených tuším, že šalotkou a poházených jakýmisi drobnými klíčky se zčásti koupala v hutné, na hony vonící omáčce. A maso? Napohled zvoucí ihned se doň pustit. Růžové jako selečí tlamička, lehce zrůzněné žárem grilu. Navíc, při stisku vidličkou vytryskla lákající šťavka, což u přečasto vysušeného tohoto řezu vepřového nebývá zdaleka běžné.
Ale vloudila se chybička. Chuť zdaleka nestačila vzhledu. Stalo se něco, s čím jsem si nedokázal porozumět. Pochybuji o tom, že chyba byla v kvalitě masa, spíš se přihodilo cosi, co občas postihne i nejlepší kuchyni. Chvilka zaváhání, příliš porcí na ohni, kdo ví… Určitě to byla škoda, vše ostatní chutnalo znamenitě a po ničem nezůstala na talíři ani stopa.
Chci věřit – a věřím – tomu, že tohle zdaleka nebývá běžné. Svědčí o tom vždy plná zahrádka a často i sama vnitřní prostora. Ale, stane se… Ať tak či tak, Cucina přesto za návštěvu stojí.