Historie této ostravské restaurace je docela dlouhá. Vzpomínku na její začátky v roce 2002 dodnes najdete na webu. Tehdy sídlila v paláci Elektra, kde je dnes stejnojmenná luxusní kavárna. Pokud si to dobře pamatuji, před lety byla součástí ve své době docela úspěšné franšízy Hacienda Mexicana. Ta již ale neexistuje a ostravská restaurace nese relativně nové jméno Comedor Mexicano.

Z lukrativních prostor ve vyhlášeném ostravském paláci na Nádražní ulici se přestěhovala stranou, na až příliš klidnou a opuštěnou pěší zónu do Zámecké. Znalí hosté si ji ale brzy našli a oblíbili a dnes má pověst dobře zavedeného podniku.

Nenápadnými dveřmi vstoupíte dovnitř a vystoupáte po schodišti, které ústí do až nezvykle nízkých dveří, kde musí i člověk průměrného vzrůstu dávat pozor na svoji hlavu (hlavně když restauraci opouští). Interiér je příjemný, pestrý, přesto vcelku střídmým způsobem navozuje pocit neformální mexické restaurace. Rozlehlý prostor nepůsobí studeně a nabízí oslovující atmosféru.

Půl devátá je na večeři v Ostravě již relativně pozdní hodina, takže nepřekvapí poloprázdná restaurace, kde se dají obsazené stoly spočítat na prstech jedné ruky. Přivítání je vlídné a profesionální, stůl si mohu vybrat prakticky kterýkoliv. Prostření je střídmé, vzhledem k obsahu nabídky však chybí slánka a pepřenka. Navíc sympatická svíčka zůstane po celou večeři nezapálená. Mezi nealkoholickými nápoji je milým překvapením katalánská, vzácně příjemná minerální voda Vichy Catalan. Neznám moc míst v Čechách, kde vám ji nabídnou. Sklenka verdeja je naproti tomu jen průměrná, na parný letní den navíc málo vychlazená.

Na začátek si objednávám mexickou klasiku guacamole y nachos. Během pár minut číšník přináší velký bílý talíř s ne zcela úhledným kopečkem guacamole uprostřed a drátěný košíček s více méně studenými nachos. Vzpomínám, jak v restauracích Hacienda Mexicana kdysi guacamole připravovali přímo před hostem. Kdeže loňské sněhy jsou. Avokádový dip je čerstvý, ale chuti poměrně mdlé až sterilní. A rozhodně ne mexické, na to je moc fádní. Tah limetkové šťávy a oživující švih těch malých ďábelských papriček, ten jsem vůbec nezaregistroval.

Škoda, sopa de fruol (inzerovaná jako ostrá fazolová polévka s rajčaty a cibulí) bude snad lepší. Opět velký bílý talíř a v něm pikantní fazolová polévka. Kousek čerstvého rajčete v ní byl jen jeden. Cibule ale byla velmi chutná, nerozvařená, na skus pevná. Ač jsem žádal trochu ostřejší verzi, má prosba do kuchyně evidentně nedorazila. Polévce sice nebylo co vytknout, ale ani ničím nezaujala. Prostě fazolová polévka.

Restaurace se zvolna vyprazdňovala, zvolnil i personál a pomalu se přestal starat o těch několik svých pondělních hostů. Trvalo snad deset minut, než jsem někoho natolik zaujal, aby se přišel se zeptat, zda si ještě něco objednám. Domluvili jsme se už jen na dalším předkrmu, steak tartar. Byl servírován na stejném talíři jako guacamole – mají zde i jiné? – a opět jako všechna jídla bez kousku nápadu, kreativity či alespoň maličké ozdoby. K tomu na sucho opečené tenké plátky bílé bagety.

Tatarák byl čerstvě namíchaný a voněl masem, chutí ale ani vzdáleně nepřipomínal cokoliv z Mexika. V ústech působil unaveně a plytce. Tak jsem alespoň poprosil o sůl a pepř. Ani sklenka docela dobrého chilského cabernet sauvignonu, sama o sobě příjemná, pokrm nijak dramaticky nevylepšila.

Na dezert či kávu již nebyla ani odvaha, ani chuť. Comedor je trošku zvláštní podnik. Někdy výborný, jindy průměrný, dnes ale nebylo jedno ani druhé. Všechna tři jídla byla servírována bez sebemenšího nápadu a chutnala sice zdravě, ale na mexický původ sterilně jako v dietní jídelně. Ani obsluha neměla svůj nejlepší den, v jednu chvíli ji hosté prostě přestali zajímat.

Že by zavedená restaurace na cestě do šedého průměru? Nevím, chci však věřit, že šlo o jeden z výpadků, jaký občas prožije každý podnik. Ze zkušenosti vím, že Comedor pracuje nejlépe při plném vytížení. Bylo by jistě na škodu restaurace, města i hostí, kdyby moje návštěva měla naznačovat setrvalý stav.