Od prvního sousta jsem si říkal, jak je možné že jsem restauraci Coda tak dlouho míjel. Nabízí totiž vysokou kuchyni té nejlepší kvality. Ale od začátku.

Podnik tvoří ústřední hala shora prozářená proskleným stropem, dále pak komorní pánský klub či knihovna. Vedle baru navíc narazíte na kavárenskou sekci s doširoka rozkročeným koncertním křídlem. Vlastní restaurace představuje uzavřený celek s efektními lustry, textilními tapetami a královským založením. Vlastně je to jakási reprezentační aristokratická jídelna ze slavné kulinární éry této země, po které se nám tu a tam v duchu zasteskne.

Jakmile jste usazeni, pozorně a s péčí, a zaberete se do zdejšího lístku, můžete konečně ocenit první ze schopností šéfkuchaře Davida Šaška. Postavil totiž menu jak na základě obmyslných receptur světové kulinarie, tak typických chutí české kuchyně. A mezi nimi občas narazíte na pokrmy, které se vám mohou v takové noblese zdát až nepatřičné.

Jedním z nich je bramboračka s čerstvými liškami. Je vůbec na místě tento pilíř české kuchyně, v minulosti však přece jen příslušný spíš na stoly dělného lidu, podávat v tomto prostředí? Ano. A ještě třikrát ano. Tahle polévka má všechno, co mít má, a její provedení je natolik uchvacující, že si zaslouží být zde doma. Nezahuštěná moukou, s ryzími chutěmi koncentrovanými ve vývaru, optimálně uchystanými bramborami té nejlepší sorty. Sousto, v němž zazlobí občasným pikantním štípnutím čerstvé lišky, je vzácně vybalancované a vskutku lahodné.

Odhaliv druhou schopnost zdejšího šéfkuchaře, totiž povýšit selskou krmi do sféry hostin nobility, zvolil jsem coby další chod jídlo, které v tuzemských podnicích běžně nevyhledávám. Italské rizoto s pečenými paprikami, kozím sýr Crottin z Krasolesí a fazolkami fava. Nebyla to chyba.

Rizoto bylo příjemně vazké a vyladěné do hladivého, lehýnce natrpklého provedení. Papriky ze sebe v žáru vydaly to nejlepší a skvěle si sedly jak s jedním z mimořádných kozích sýrů tuzemské provenience, tak svěžími fazolkami. Až kdesi v polovině porce jsem si uvědomil, že v pokrmu vůbec není zastoupeno maso a ani trochu mi nechybí. Ne, že by mne Šaškova umně odvedená kreace vrhla do náruče vegetariánů, ale aspoň na okamžik jsem se jim přestal divit.

Musím zmínit i bezchybnou volbu zdejšího sommeliéra. Ač si rizoto možná říkalo o nějaký bílý zázrak z Tyrolska, nabídl mi červenou variantu, a sice Pinot Noir s etiketou Jaromíra Galy. Pinot Noir 2015, který rozlil, bylo samo o sobě víno nejvyššího ranku. Ač mladé, již kouzelné, sametové, s minimem cukru, bez panovačných tónů dřeva, jen s jeho lehkým políbením a na grán vyváženou dochutí. S pokrmem vytvořilo souhru, která uváděla senzory do vytržení.

Vanilková panna cotta s čerstvým lesním ovocem jen potvrdila dojem z pozdního oběda. Neumím říci proč, ale navzdory nepřekvapivosti vstupů chutnala zkrátka jinak. Bohatě, chuťově plně, jaksi vznešeněji. Lehký dezert, jenž nezatížil žaludek přílišnou dávkou dalšího jídla, osvěžil a probudil zahlcené chuťové pohárky k nové činnosti.

Coda je místem, kde se bez hlasitého vytrubování nabízí vysoce espritní zážitek. Rovnoměrně se na něm podílejí výzor restaurace, profesionální výkon obsluhy s patřičným projevem respektu k hostu i možná ne vždy zcela doceněná kuchyně Davida Šaška. Ten jde v tichosti a bez mediální vřavy cestou, kterou si našel a umetl k mimořádným výsledkům.