Většině Pražanů neznámá adresa skrývá podnik, na nějž Italové nedají dopustit. Ať ti, kteří se do metropole přesídlili, tak mnozí z řad příchozích turistů. O významných osobnostech světové kulturní, sportovní a politické scény nemluvě.

Celé to začíná hned za vchodem, kde hostu padne zrak na nevelký pult s importovanými produkty, které používá zdejší šéfkuchař. Každý jeden kousek jako by svým vzhledem a vůní přenášel přišedšího do Itálie. Zastavte se na chvíli, někdo z rodiny si vás jistě všimne a možná vám bez řečí připraví šálek ristretta, jak je v kraji pod Apeninami zvykem. K vypití na prudko, na stojáka.

Tak nejlépe poznáte, co znamená výraz „rodinná“ restaurace. Hlavní salon v úrovni chodníku totiž neustále slouží tomu, aby se zde odbývala posezení většího či menšího počtu členů rodiny Cicalových. Téměř vždy natrefíte na pána domu, papá Alda. Často zde jeho manželka dohlíží na neposedná vnoučata, na chvíli usedne dcera či zeť, občas vystrčí hlavu z kuchyně syn David, zdejší šéfkuchař. A na vás ulpí něco z této veselé, hlučící atmosféry spokojené italské rodiny.

Ale sestupte dolů, tam, kde se odehrává poutavá féerie na téma posezení v trattorii. Není o kdovíjak oslnivém prostředí, to je spíš prosté. Genius loci zvaný „rodinná italská restaurace“ vás však pohltí. Bruschetta con pomodorino, caprese, antipasti misti… Už jen ty zvukomalebné, v duchu opakované názvy vám zrychlí polykání, až se zajíkáte.

Vyberte na úvod třeba caprese. Hrudka bůvolí mozarelly s rajčaty a bazalkou, barevná jako podzim okolo Lago di Nemi, vám v pár soustech dokořán otevře dveře do země zaslíbené gurmetům. Sametová, s náznakem jako pavučina lehýnké provokující živosti, s rajčaty, nad něž není, a čerstvou, omamně vonící bazalkou. Co byste chtěli víc? A přesto je tohle pouhý začátek.

Pro pokračování se hodí některý ze zdejších salátů, třeba bohatší „grande“ s tuňákem, opět bůvolí mozzarellou, kapary a olivami. Fascinující je rovněž místní zeleninová polévka minestrone rustico udivující svou jednoduchostí. Cokoliv z menu zažehne váš zápal pro tenhle podnik a nechá ho rozhořet spalujícím plamenem blaženosti.

Když přijdou na řadu speciality kuchaře, budete zřejmě bloudit po řádcích známých názvů a rozhodovat se, zda sáhnout po některé z osvědčených receptur, jakou je pollo alla cacciatora (kuřecí stehna v rajčatech, bílém víně, oleji a s rozmarýnem) nebo ossobuco (pečené telecí kližky s kolenní kostí na zelenině). Ještě lepší je ale zkusit něco méně frekventovaného z Aldovy domoviny, oblasti Lazia rozkládající se v okolí Říma.

Jednou ze speciálních krmí v arzenálu kuchaře je coda alla vaccinara con rigatoni. Jde o hovězí oháňku dušenou v kořenové zelenině, s tomaty nebo bez, a připravují ji jen na předchozí objednávku. Jako příloha bývá polenta, nebo zmíněné rigatoni. Volil jsem totiž těstovinu.

Silné rourky mají tu vlastnost, že díky vyšší světlosti a vroubkovanému povrchu báječně drží skvělou omáčku. Projev kořenové zeleniny se spojí s rajčaty, těstovina přidá pečeť voňavého obilí, společně potom doprovázejí umně připravené, jen lehce kořeněné hovězí. To aby se v síle doprovodu neztratilo, ale zůstaly v něm vnímatelné jeho ryzí masové projevy.

Chuť je úžasná, bohatá, umně seskládaná, oslovující. Všimněte si navíc, že nejde o kdovíjaké kakofonie – jen zelenina, „obyčejné“, jednoduše pojednané maso, správně vybraná, optimálně připravená těstovina. Málokde znají tak jako zde sestavit rovnici z jednoduchých vstupů s natolik vytříbeným a oblažujícím závěrem.

V tratorii Cicala se vám zkrátka dostane snadno uchopitelného vysvětlení toho, kterak prosté suroviny v prakticky všední úpravě dají dohromady výsostné finále. Takové, které je v nejčistší formě doma právě na italském venkově.