Stále více je v restauracích vyšší střední a vrcholové třídy žádán komplexní prožitek. Host si má prožít návštěvu v nich jako film složený z veskrze příjemných sekvencí, na který dlouho nezapomene. Díky koncentraci uměleckých děl a mimořádné kompozici prostoru Restaurace Kotěra se mu spojení umění a gastronomie dostává měrou vrchovatou.

Už při vstupu do restaurace hotelu Kotěra si vás prostora podmaní. V mírně setmělé vchodové oválné části vládne stálé příšeří. S každým dalším krokem se však dostáváte do sílícího toku světla, proudícího dovnitř francouzskými okny z terasy. Další jas přitéká malými „střílnami“ umístěnými pod oválným stropem haly.

Stoly jsou rozmístěny kolem oken, jedna řada pak jako páteř směřuje středem restaurace k východu. Záměrně jednoduché založení neodvádí pozornost od oslovujícího řešení prostoru.

Kuchyně potěší především ty, kdo milují tradiční, dnes zčásti pozapomenuté české receptury. Robert Chejn v roli jejího šéfa je tím, kdo právě taková jídla vyhledává a sestavuje z nich část nabídky.

Byl jsem na návštěvu důkladně připraven, ale vítr z plachet mi vzala změna meníčka, ke které došlo pár dnů před mou zastávkou v Ratboři. Ze tří krmí, které měly tvořit moji objednávku, dvě stáhli. Nakonec se povedlo s číšníkovou pomocí postavit pořad pozdního oběda.

Jako předkrm jsem zvolil spaghetti s česnekem, olivovým olejem, půlkami čerstvých rajčátky a hoblinkami parmazánu. Těstoviny připravené tak, že by i Ital zajásal, tonuly v báječném oleji. Česnek byl chycený přesně, neměl ani náznak hořknutí, ba ani stopu zhnědnutí. Bylo ho tolik, aby dal svou přítomnost jaksepatří najevo, nicméně zase ne tolik abyste se museli po obědě bát políbit milovanou dívku. Jediná věc byla zarážející, v dochuti se ozýval parný tón, jakoby vývarový. Kuchař si možná pomohl vodou ze špaget, která spolu s petrželkou a možná o špetku větší dávkou soli ten pocit vyvolala. Jinak nevím.

Filátko z candáta pečené na másle s kroupovým rizotem, liškami a pórkem, které šlo na řadu jako druhé, to už byl koncert z českých vod, lesů i chalup. Vnímavě opečená ryba nesla jemný nádech másla, které podrželo i přirozenou šťavnatost. Kroupy, díky sebevědomým liškám a vstupu mladého pórku zbavené jisté fádnosti, podpořily candáta překvapivou svěžestí.

Rozuměl bych sice tomu, kdyby filátko setrvalo na pánvi o krátkou chvilku déle pro efektnější křupnutí kůže – neboť ta by potom o čárku důrazněji chutnala – ale nestalo se. Riziko přetažení je ryby vždy dost velké.

Navíc jsem svedl krátký souboj s vrchním stran vína. Je třeba přiznat, že z něj vyšel jako vítěz. Protože z chudé nabídky rozlévaných vín jsem rybě nevybral důstojného spoluhráče, velkoryse sáhl po lahvi moravského zemského sauvignonu ze sklepa Vrátil a sklenku mi dopřál. Dobrá volba. Čas – šlo o ročník 2013 – zakulatil vínu hrany, doušek nabyl něco espritního doteku zdravého stárnutí. S candátem si porozuměl na první napití.

Ducha zušlechťující interiér, ruku v ruce s noblesním projevem číšníkovým, se postaraly o potěšující náladu. Kdyby se podařilo trochu popracovat na vinné kartě, všechny drobné mráčky by se rozplynuly. Snad jen jedna výhrada by se našla. Restaurace této ligy nemůže nechat po změně menu to staré viset na webu ani den navíc, natož týden.