V mimořádné lokaci má vysoké ambice na neotřelé služby v netuctovém prostředí. Prakticky přímo nad stanicí trasy metra spojující Letiště Václava Havla s centrem Prahy je prvním na cestě všech, kdo takové ubytování vyhledávají.
Ač nejde o kdovíjak velkou společnost, ve svém portfoliu nabízí nevšední služby současných trendů. Není proto žádný div, že se podobnou cestou pustili i na Václavském náměstí. Týmž stylem management pojal i hotelovou gastronomii, realizovanou až dost odvážně.
Ale od začátku. Restaurace je jakousi ukázkou architektonických trendů současnosti. Působivá dvoupodlažní prostora hýří překvapivými prvky, které by měly hosta naladit na nevšední prožitek hned po jeho vstupu. Rozložitý oblouk baru, posezení v patře nad ním – v obou případech s výhledem na životem kypící Václavák.

Prostora za barem v nitru budovy se utápí v pološeru, jež by mělo evokovat možnosti jak intimního posezení, tak setkání větších společností při různých příležitostech k oslavám.
To vše je podpořeno kuchyní, slibující nevšední zážitek. A právě zde bych se rád zastavil déle. Pohostinství se zvolna probouzí ze zlých časů, ovšem už nikdy nebude takové jako dřív. Všichni se budou přesvědčit hosty o tom, že právě oni jsou pro ně to nejlepší. Gastronomie při tom bude hrát jednu z hlavních rolí. Jakou cestu tedy zvolili v restauraci Talíř nového hotelu Pytloun?
Tamní koncept budí rozpaky hned zpočátku. Koncept kuchyně totiž pojali a nazvali Česká Tapas Kuchyně. Což – mám za to – není kdovíjak strhující. Pokud je k něčemu nejméně vhodná, jsou to právě tapas. Jednou z jejich markantů jsou totiž drobné porce nejrůznějšího složení, navíc připravené jako FingerFood. Tedy konstruované tak, aby se daly vložit do úst naráz. Neumím si představit, jak se tohle dá převést třeba na slepičí polévku či bramboračku, segedín nebo španěláka. Máme v našich recepturách část studené kuchyně, kterou je možné takto pojednat. Ovšem tu už sto let nabízíme ve formě především chlebíčků a jejich zmenšených variant. S tím nejlepším ohlasem.
Nicméně jsem si to zkusil. S maximem tolerance, k níž jsem v nedávné minulosti dospěl, jsem se do Talíře vydal. Pominu přitom celou řadu nepochopitelných rušivých prvků – třeba recepce jako součást baru – které se na place děly.

Bramborová polévka byla v chuti jak má být, možná jen s minimálně nebo vůbec nezahuštěným základem. Jako jídlo v pořádku, coby zamýšlený způsob podání – nonsens. U jelena pečeného na zelenině se šípkovou omáčkou a kaštany to bylo složitější už v provedení. Pokud máte v porci dva kousky masa, musejí být z jedné části. Ne aby jeden kousek byl z minulého víkendu zapadlý kdesi v lednici… Navíc chyběl, a to u všech chodů návod, jak se s krmí utkat. Když zapomenu na u českých hotovek docela nevhodné prsty, potom velké příbory na hlavní chody přepadávaly přes okraje talířků jako pro panenky…
Protože restaurace je otevřená pár dní, ponechám stranou řadu rušivých postupů personálu, to se jistě podaří vyřešit. Trochu mi ale vadila jistá lišácká klička v ceně – porce tapas je tak nějak třetinové velikosti našich obvyklých dávek, možná menší. Abyste se tedy najedli alespoň do polosyta znamenalo by to aspoň tři porce „hlaváku“. Při ceně 150,- Kč za jednu – když k tomu přidáte předkrm, polévku eventuálně i dezert, jste tam za peníz jako v nejlepších podnicích města.
Takže jsem po celý čas řešil to, zda nebylo otevření poněkud uspěchané. Nebo dokonce, jestli tohle sousto jménem Talíř nebylo pro jinak jistě zkušený hotelový řetězec motivováno ambicí až příliš vysokou.