Od počátku existence této nadmíru malebné restaurace její reklama jako by dávala na vědomí jednu věc: do vzniku Café Fara vařila jižní Morava stále podle překonaných receptur z dob Věstonické Venuše. Teprve Fara vše změnila. Přiznávám, že jsem tomuto fenoménu Mikulovska také podlehl a před pár lety se tam vydal, natěšen a zvědav. Vybavuji si docela dobře, jak mne zaujalo vše – krom jídla.

Protože restaurant s kavárnou doznal od té doby velkých změn a informace o jedinečnosti Fary se stále šíří republikou, zkusil jsem to před pár dny znovu.

Dlužno říci, že podnik od mé první návštěvy získal na prostoru i podmanivosti. Citlivě provedené úpravy z něj udělaly mimořádné místo. K původní kavárně přibyla elegantní letní terasa s ladným drátěným mobiliářem, vinný sklep i muzeum kávy, jež motivují hosta k očekávání stejně nevšedního prožitku gastronomického.

Co ale může čekat návštěvníka Fary od kuchyně? To zjistíme v nejbližších minutách. Pokud se usadíte v knihovně – osloví vás klidná atmosféra podobná těm v opravdových bibliotékách. Menu nabízí lákavé kombinace krmí postavených na surovinách, které dodávají okolní pěstitelé a v rámci možností i chovatelé. Proberete se nabídkou, objednáte, přičemž vše proběhne rychle a v příjemném dialogu. Obsluha je znalá toho, co prodává, takže slečny jsou schopné vám objasnit taje toho kterého pokrmu.

Potom však nastane, alespoň v našem případě to tak bylo, delší časová proluka. A to přestože nebylo zdaleka plno a okolní stoly byly víceméně ve fázi placení. V čase čekání se nicméně skýtá možnost porozhlédnout se trochu místností. Pestré závěsy na oknech i na knihovnách zabudovaných do stěn odívají místnosti kouzlem prostoty. Jednostranně pozitivní dojem trochu rozmělní až mobiliář. Nový, světlý nábytek sektorového stylu. Snad zapadne lépe, až se trochu opotřebuje a získá patinu, teď působí jako diskontní odkup z jakéhosi dávného nábytkářského veletrhu.

Na to ale zapomenete, když před vámi přistane první chod. Zauzená šunka z hovězí svíčkové od řezníka pana Prokeše, křepelčí vejce, tvaroh, ředkvičky, červená cibule a řeřicha je úvodem do menu, který rozhodně neurazí. Maso podávané na podélně štípnutém špalíku vypadá jako bohatá skalka, kde tmavé plátky masa suplují kameny.

Šunka má v chuti patrný projev hověziny, byť možná kouřem o čárku více poznamenaný. Vejce, neznásilňující cibule i řeřicha jsou masu hezkým doprovodem, oživují sousto a přidávají mu něco svěžího pikantu. S tvarohem jsem se ovšem nedokázal porovnat, nějak mi tam nezapadl. Ředkvičky, masová móda nejen u nás, jsou naopak vždy vítaným doplňkem. Pokud je ale pokrájené nějaký čas necháte někde odpočívat a ony se vypotí, zmokvají a navíc zplihlé ztratí všechen švih. Je to škoda, do rámce ekipy umně připraveného masa by docela dobře zapadly.

Pečený tolstolobik z rybářství Pohořelice na přepuštěném petrželkovém másle s rakytníkem, brambory, pastiňákem a mangoldem, to byla sestava jednoho z hlavních chodů. A ten se nepovedl. Přemíru vstupů nedokázal kuchař srovnat do jedné řady, ryba byla na hranici přesušení. Stačila vteřinka, kdy možná oknem ze zahrady nahlédla ke sporáku sličná dívka, kuchař se na moment zasnil – a tolstolobik utekl z kýženého stupně propečení.

Zazlobila i omáčka. Nedokázal jsem poznat, zda šlo o výpek zkombinovaný s mangoldem, nebo o něco jiného. V každém případě byla likvidačně kyselá. Ať se ocitla v kterémkoliv soustu, vymazala projev ostatních vstupů. Neměly proti ní šanci, ryba pak ani tu nejmenší.

Upřímně řečeno, na dezert jsem ztratil chuť. Zamrzelo mě totiž, že se v Café Fara nic nezměnilo, pokud jde o přístup ke kuchyni. Nelze spoléhat pouze na mimořádný interiér a vstřícnou obsluhu, kuchyně musí hrát prim. Takový byl můj pocit při odchodu. Atmosféra sladkého nicnedělání při vší úctě nestačí.