Podnik totiž prošel nedávno radikální změnou. Nejenže byl odklopen historický strop v horní místnosti. Ta díky tomu zklidněla, jakoby se z ní Brazílie tak trochu odstěhovala. Obměnilo se i barevné ladění. Zlatavou, jásající záři jižního slunce nahradila uklidňující tajemná zeleň brazilských pralesů. Na zásadní změny došlo i v hlavní podzemní části. Zmizel bar, jeho místo zaujaly hned dva grily. Je zjímavé sledovat griléry a otevřeném pracovišti jak se laskají s masem připravovaným na oheň. Zde všude naopak žije „latina“ nespoutaným ruchem. Když usednete – mimochodem i mobiliář má nové rozmístění – a během večera budete sledovat dění v lokále, uhlídáte i další novinky.
Jiný je už sám začátek. Běsné fronty u salátového bufetu poněkud polevily, zdá se. Podíl na tom má
Copacabana finger food, nový prvek v nabídce. Jde o drobné speciality, na které narazíte na proslulé brazilské pláži, a  nyní i zde. Jsou to třeba krokety ze sušené tresky, banánový tatarák nebo krevetky s koriandrovou majonézou – mimochodem mimořádné. Tyhle maličkosti, probouzející senzory z letargie, vás na první minuty přikovou k židli. Zabrzdí tak trochu tlak na salátovou nabídku, na kterou samozřejmě také zaútočíte. Ale ne už tak dravě, a vybírat budete možná s větším rozmyslem. I když, pod heslem Nikkei a salátový bufet se nabízí řada lákajících položek z fúzované brazilsko-japonské skladby. Nechte si však místo na maso, v nové úpravě vám bude chutnat, na to bych vsadil.
Lokálem se míhají passadoři s vonícími, ještě se škvířícími kusy masa. Ten rituál zůstal téměř stejný, tedy co do složení nabídky. Jiné je však maso samotné. Některé více, jiné méně, všechna jsou však natažena vonícím kouřem. Chuť tak dostává báječný, poněkud rustikální nádech. Picanha je skvěle vonícím a stejně chutnajícím soustem, plným rozpuštěného tuku. Ta se nenechá až tolik nakouřit. Dýmu dovolí aby ji jen zlehýnka objal, ne však pevně sevřel do náruče. Jeho podíl na spektru je jemný, až téměř latentní. Ovšem při druhém třetím nakrojení už ho jasně vnímáte. Kolem stolů krouží passadoři, na rožních nabodnuté všechny druhy řezů, které jsou dnes k mání. Svíčková v parmezánu, marucha, cupím oděný do zeleného šatu bylinek… každé maso se s kouřem více nebo méně skamarádilo. Zvlášť patrné to bylo u krku v chilli kabátku, pescoso se mu tu, tuším, říká. I už zmíněný cupím ozivl, mezi ostatními býval přes bylinkovou krustu trochu až fádní. Dřevěný odér mu dodal švih.
Na své si tu přijdete i vy, kdo hovězímu moc neuděláte. Na jehlách se točí i peito de frango – kuřecí prsa, přeštická vepřová kýta, a stále populárnější kachní prsa. Sečteno, podrženo: Brasieliro je rájem masožroutů, o tom žádná.
Navíc se vše děje v úžasném prostředí, kdy máte na očích každý kousek, který opouští gril, a můžete si na ten který ukázat. Nějaká ta rybka se pravidelně také objeví. Mimochodem, při dnešním zájmu o vše původní je příprava na živém ohni patrně – řečeno s nutnou měrou nadsázky – to nejvíce autentické retro pradávné minulosti.
Restaurace rozkvetla. Je to vidět na nasazení personálu, zápalu churraskérů u grilu, nadšení nápojářů. Pokud znáte podnik před touto poslední rekonstrukcí, neznáte Brasileiro dnes. Je dobré to rychle napravit.
Nakonec důležitá poznámka. Restaurace změnila název, dnes je to Brasileiro U Zelené žáby. Nevím, zda jako pocta bývalému báječnému podniku. Ať tak či tak, je milé, že se některé věci vracejí.