Možná jsou to pestré desky stolů na venkovní terase, snad mazlivé ženské jméno místa. V každém případě však uděláte dobře, když vstoupíte. Restaurace není příliš velká, ale sympaticky členěná, nijak okázale designovaná, na první pohled však útulná. Komorní bar, oslovující sezení před krbem, stoly s hrubými masivními deskami bez založení, lavice kolem stěn pod trámovím stropu. Světlo proudící do nitra mnoha malými okny modeluje jedinečnou tvář lokálu. Náladotvornou atmosférou Heleny budete nejspíš zajati od prvního okamžiku.
Kuchař se chlubí lístkem, který filozofii zdejšího konceptu, totiž nabídnout vpravdě jedinečný zážitek, dále umocňuje. Nečekejte páva s mákem, na exotiku si zde nehrají. Zato se můžete ponořit do historických receptur podhorské české kuchyně, které kuchař ustrojil s umem a respektem k jejich původu.
Když začnete silným kohoutím vývarem, po pár lžících poznáte, o čem zdejší kuchyně je. V bledě zlatavém jezírku objevíte vedle zeleniny a spousty nudlí hromadu masa. Tone v něm snad půlka kohouta. Vývar sám, mocný jako okolní hory, nabízí optimálně složený, vzácně vykroužený vějíř chutí. Není v ní nic, co byste nepoznali, navíc je vše srovnané ve vzácné souhře. Kořenová zelenina má svůj part vedle křehkého masa, nudle jsou připraveny hlavně zasytit. Krom toho však ve druhém pánu přidávají do hry lehkou až latentní obilný valér. Navíc je polévka vpravdě vydatná. Vlastně by stačila sama o sobě nasytit po celý zbytek dne až do večeře. A ještě byste mohli položit pár vzrostlých stromů, nebo urazit nějaký ten kilometr na kole.
Zkuste však i další chody, stojí za to. Takové hříbkové krupoto s lanýžovým olejem, tymiánem a sýrem Gran Biraghi určitě zaujme. Kroupy, správně měkké, obestřené atraktivním doprovodem, nabízejí kouzlo téhle dlouho opomíjené přílohové varianty. Jejich doprovod je při vší uměřenosti dost výrazný, až se obilný vstup místy ztrácí. Vedle tymiánu – ten občas uteče na chvíli do čela zástupu, a tvrdého sýra musí o svou pozici bojovat dokonce i sebevědomý hříbek. V závěru se však komponenty dohodnou a připraví vyladěné, ve své skladbě vzácně atraktivní odeznění sousta.
Pomalu pečená selečí roláda s česnekem, tymiánem a cibulkou, na bramborovém pyré je jednou z vizitek specialit kuchyně. Maso z patrně z vyspělejšího kusu – plátek má docela výrazné tukové krytí a už tolik dospělejší chuťový projev, je vychucené pěkně dokulata. Česnek a cibulka znovu uvozují český základ, bez něhož se vepřové neobejde. Tymián opět trochu zazlobí tím, kterak se dere kupředu. Ovšem obklíčen sametovým soustem kaše, mimochodem z báječné výchozí suroviny, se ve finále zařadí na správné místo v souboru.  Je třeba zmínit jedno. Kuchař se od dnes vžitých úzů poněkud liší. Nedrží chutě dole, téměř při dietní hranici, naopak. Dává jim rozlet a intenzitu ne možná běžnou, ale o to působivější.
Ke všemu výše řečenému je nutné uvést ještě personál. Upoutávající, nenátlakový, vědomý si kvalit všeho, co nabízí. O tom také zná s nadšením pohovořit. Jako noblesní a prvoplánově nenápadný zdejší interiér působili i oba obsluhující. Bylo evidentní, kterak jim jejich práce dělá radost až nakažlivou. Víru v koncept, který nabízejí, pak bezbolestně očkují svým hostům.
Pokud zaváděcí doba restaurace trvá plus mínus rok, u horské boudy to může být až pět let. Heleně do tohoto času ještě asi půl druha roku zbývá. Už dnes je však jisté, že nový koncept se po čertech podařil!