Není to dlouho, co se na východním okraji Prahy zrodila restaurace, která se pustila do české klasiky z gruntu. Sama její lokace není kdovíjak přitažlivá. Restaurace je přilepená k hlavní silnici, nicméně odděluje ji alej stromů, což evokuje jistou poetiku ještě před vstupem. Uvnitř vás potom čeká překvapivě designovaný prostor. Členitý, s řadou oddělených šámbrů, starosvětsky až obrozenecky vybavený.

Krom výčepu jsou všechny místnosti vysoce noblesní, takže připomínají spíš salony bytů majetných měšťanů než babiččin pokojík. Vyleštěné nahé dřevo stolních desek, někde okázalé založení, polstrované sezení, příjemně hřející kombinované světlo. Do obrazu zapadá i kombinace historické dlažby z chodeb činžovních domů se dřevěnými podlahami ze světnic v chalupách.

Velice často tu bývá plný dům, a to včetně milé zahrádky s padesátkou míst. Na place se pohybuje dvojice žen, které s přehledem a šarmem zvládají večerní saigon. Je patrné, že zkušenosti sbíraly v podnicích vyšší ligy, jejich esprit a klid to zřetelně potvrzují. V uklidňujícím posezení vám navíc nevadí ani někdy možná delší doba čekání na servis. U mne to tak nebylo, podotýkám, dívky létaly jako blesky při letní bouřce.

A co vám v Babiččině besedě nabídnou? V poledne sympatickou denní nabídku až pěti lákavých jídel. Stálý lístek je pak přehlídkou vybraných receptur ze zlatých dob české kuchařské školy, slavné tehdy i v C & K metropoli.

Jestli chcete odstartovat vpravdě neobvykle, poručte si huspeninu. Ovšem ne ledajakou, ta zdejší je ze selátka a atraktivně laděná. Šalotková zálivka dává soustu jen lehkou navinulost, beze snahy je utlačit. Navíc je plátek noblesního sulcíku doslova v obležení rajčátkového concassé. Sousto trochu lahodného masa s porcí rajčat té pravé letní vůně rozsvítí semafor na cestě vašich chutí na zelenou a navnadí vás na pokračování. Pokud babička podobně zvládne i další chody, budete se na konci večeře tetelit blahem.

Docela tak to však nepokračovalo. Hovězí consommé s fritátovými nudlemi vypadalo znamenitě. V chuti se však objevily disonance, které by bylo možné přičíst odlišnému vkusu té které babičky, kdyby nebyly tak silné. Maso se povedlo, ale zelenina pokrájená na vlasové nudličky byla však o čárku dvě převařená a rozměklá. Vývaru chybělo důraznější osolení, naopak nudle, když po nasáknutí zvláčněly, byly o dílek přesolené. Pokud šlo o záměr, omlouvám se do kuchyně. Ale nemyslím si to, záměr by měl preciznější balanc.

Slepice na paprice na tom byla o poznání lépe. Možná tužší, než by jí slušelo, ale s líbivě ochucenou omáčkou a báječnou, vonící rýží, která poslušně držela při sobě, dokud se jí nedotkla připravená vidlička. Sousto chutnalo vcelku slušně se stopou domácké poctivosti.

Přestože zde mají překvapivě lákavou vinnou kartu, dal jsem přednost pivu. Počernická jedenáctka měla projev typického výrazu, vlastního každému malému pivovaru. Trochu jsme na ně pozapomněli, proto si asi i tady budeme muset znovu přivyknut. Tak přes dva tři půlčíky.

Nabídce sladkých chodů jsem, ač nerad, odolal, i když mé animo atakovala krupicová kaše s opečeným jablkem a skořicí nebo babiččin smetanový pudink s malinami a šlehačkou. Hlavní chod byl totiž co do velikosti také poplatný době babiček, kdy bylo třeba zásobit se kaloriemi¨, stejně jako ostatní velkorysé porce.

Na každý pád je dobré si adresu Babiččiny besedy poznamenat. Ne jako nouzovou alternativu těch, které znáte, spíš jako jejich plnohodnotného partnera v rámci české tradiční nabídky. Cestou okolo Klánovic se vám to může hodit.