Vzhledem noblesní italská tratorie se těší neutuchajícímu zájmu hostů. Je také proč. Příjemný neokázalý design, pohodlné sezení, uměřené, odpovídající založení. Sympaticky lokál ve tvaru písmene L se přirozeně dělí na dvě části. Díky tomu působí celek, přestože vcelku veliký, poměrně útulně. Dobře se sedí i u podélného baru, od ostatní restaurace šikovně ukrytého.

Co však dodává podniku té pravé atmosféry, to je stůl hojnosti uprostřed hlavní prostory. Nabízí celou baterii dobrých a lepších destilátů, především grappy, jak jinak. Báječně také plní funkci jakéhosi pohledového aperitivu. Vyrovnané sýry, uzeniny, dochucovadla, už při pouhém pohledu se chutě probudí a žádají si uspokojení. Když potom v prosvětlené místnosti s obsáhlou vinotékou za zády usednete a nahlédnete do lístku, zmocní se vás až dravé choutky po dobrém soustu. Ty zde ovšem znají dokonale utišit.

Ani Aromi se postupem času nevyhnuly změny. Ta zásadní nastala v kuchyni. Riccardo Lucque totiž s přehledem jemu vlastním vystihl situaci, kdy se bez práce ocitl po nešťastné epizodě okolo hotelu Augustine Miroslav Grusz. A jako zkušený gastronomický skaut ho ihned angažoval, díky čemuž restaurace Aromi dostala neotřelý náboj. Na lístku se objevuje nová Itálie i tradiční pokrmy koncipované s Gruszovou neúnavnou invencí, která, zbavena mantinelů hotelové restaurace jako by dostala křídla.

Nejlépe to poznáme na jídlech samých. Když začnete stálicí, kterou už asi nikdy nebude možné z nabídky odstranit, poznáte, o čem je řeč. Vejce vařené při 63°C s brzlíkem, černým kořenem a sezónními lanýži vám vzbouří senzory do nejvyšší pohotovosti a vy si pozvolna uvědomíte všechny přítomné chutě. Atakují smysly vějířem vstupů – úžasný žloutek, obestřený kruhem „dvorních dam“, to jest důrazně až nabubřele se naparujícím lanýžem, zemitým kořenem i jemným masovým příspěvkem brzlíku. Může po téhle kreaci založené na lahodné souhře chutí přijít něco ještě vychytanějšího?

Přemýšlet můžete do doby, než před vámi přistane sépiové rizoto s marinovanými krevetami a bazalkovým a citronovým krémem. Před vámi se tak rozestře obraz barev a vůní italské kuchyně, které jakékoliv myšlenky zažene do kouta. Orámované černí risotta se vzhůru zvedají barevné kopečky bělavé pěny, ohnivě červené útesy rajčat, drobné válečky masa krevet. Obraz na talíři vzápětí nabídne bábel chutí tryskající z každého sousta. Moře, předestřené krevetami a akcentované ryzí příchutí risotta, živoucí akcent citronu. Bazalka poněkud uhladí dojem, v němž se snaží vedle citronu vládnout ještě svéhlavý mořský fenomén. V konci se však komponenty seřadí a tanečním krokem odeznějí v optimálním akordu.

Jestli teď máte pocit, že jste naplněni „po rysku“, nevěřte. Dezert se do vás ještě vejde. Zvlášť překvapivě lehký, na to jak je sestaven, lilkový a jablečný tarte tatin. Dvojí čokoláda se utká s kombinací lilku a jablka, pro těsto zůstane jen málo místa. Celek chutná omamně, zvláštně elegantně a vůbec není sladký. A hlavně vás nezaplní tak, abyste museli ihned vyhledat kanapíčko na malou siestu. Odcházíte s elánem a spokojeni.

Že je v Aromi draho? Monetárně vyjádřeno ano. Ovšem za každou korunu dostáváte, co máte, o ceně vás nenapadne přemýšlet. Zvlášť když si do balíčku Aromi připočtete přívětivou obsluhu. Šarm a lehkou koketérii dívek a vedle ní přísnou profesionalitu mužů, znalost sommeliérovu i zručnost barmanovu. Jediné, co zde asi neuplatníte, je pološeptem pronášené vyznání, je tu přece jen trochu hlučno. Jinak vám ale Aromi umožní naplnit vše, co od restaurace této třídy čekáte. Uvidíme, zda totéž bude platit i po přesunu na novou adresu na Náměstí Míru v říjnu 2015, kde se její kuchyně ujal šéfkuchař Robert Loos.