V sousedství Dlaskova statku, pár kroků od toku Jizery, je Ábelův mlýn vhodným bodem, ať už cestujete kamkoliv. Do Českého ráje, na Liberecko, nebo do Harrachova, v každém případě se vyplatí v restauraci zastavit. Nejen kvůli požitku z dobré krmě, ale i pro tamní atmosféru, kterou spoluvytváří autentické prostředí české chalupy, vždy rozesmáté číšnice a libá vůně linoucí kuchyně.

Zvláštní kamna na dřevo v jedné z místností sálají příjemné „živé“ teplo a laškovně praskají. Oknem proniká záře slunce, drobnosti na parapetu v protisvětle září až mysticky. Zatímco v hlavní prostoře panuje tradiční hospodský ruch, ve druhé místnosti vládne oblažující klid. Jen kočka občas nahlédne. Nicméně přijeli jste sem hlavně dobře pojíst, tak do toho.

Josef Šámal, majitel a kuchař v jedné osobě, v nabídce preferuje tradiční kuchyni s akcentem na regionální suroviny. Tohle tvrdí snad všechny hospody v zemi. Nahlédnutí do lístku – třeba na restovaná husí jatýrka s mandlemi na bílém víně, plátky krůtího prsíčka se šalvějí a tyrolským špekem, máslovou omáčkou s bílým vínem a bramborovo-dýňovým pyré, nebo klasický segedínský guláš s domácími houskovými knedlíky – mnohé napoví. Zdejší gruntovní jídla, po kterých můžete půl dne klučit pařezy nebo v plné síle urazit desítky kilometrů na kole, vás potom snadno přesvědčí o tom, že zde tomu tak je opravdu.

Třeba taková jehněčí polévka se zeleninou a fazolemi. Neobvyklá, nečekaně jemná chuť jehněčiny jako vánek od Jizery obklopuje lehká nasládlost karotky. Mladé maso oživí chuť polévky, jíž předalo téměř všechnu sílu. Fazole uvařené akorát se postarají o kalorickou hodnotu a zjemní celkový výraz. Pokud na ni narazíte – lístek tu totiž obměňují i dvakrát v týdnu – určitě ji zkuste.

V případě kachního stehna provázené kapustou se slaninou a brambory opečenými na husím sádle se souhra tolik nevyvedla. Umně upečená kačena, nepříliš sádelnatá, chutnala výborně. Brambory předvedly díky ozvláštnění sádlem hezký doprovodný taneček. Kapusta je však přirozeně spíš suchá a výpeku ani slaniny nebylo tolik, aby ji zvláčnily. Na onu tuk strhávající „smývatelnost“ patra, kterou skvěle a osvědčeně zvládá šťavnaté, lehce adstringentní červené zelí, proto kapusta nedosáhla. Působila trochu jako náhodný návštěvník, který se pozval do sehrané party a nezapadl.

Zdejší pivo, jedenáctka „Ypsilon“ z nedalekého rohozeckého pivovaru, dotvořila regionální punc oběda. Díky tradičním technologiím si pivo zachovává typický ráz, s nímž jsou pravidelní konzumenti srozuměni, příchozí si na něj ale musí chvíli zvykat. Bez výhrad je ovšem nabídka sedm rozlévaných vín a neobvykle slušného rejstříku lahvových s výraznou převahou tuzemských etiket. V restauraci tohoto zaměření se tak propracovaný part nápojového lístku často nevidí.

Domácí tvarohový dort matný dojem z kapusty napravil. Vysoká vrstva tvarohu, zakysaná smetana a pár kompotovaných višní představovaly povedenou tečku za obědem. Těsta nebylo mnoho, takže se tvaroh sbratřil se smetanou a višně jim byly svěže natrpklou opozicí. Jenže po předchozí „náloži“ byl dezert k nezvládnutí. Teprve v tu chvíli jsem zplna pochopil úvodní poznámku servírčinu: „K nám, se za dietou nejezdí.“ Závěrečná káva prakticky hned ztratila pěnu a ani napití nesvádělo k nadšeným výkřikům.

Přes zmíněná drobná škobrtnutí je posezení v Ábelově mlýně sympatickým zážitkem. Ač mnozí tvrdí cosi o propadu kvality daném stále houstnoucí návštěvností, já nic podobného nezaznamenal. Stále je příjemné tu pobýt.