Novinku v Jindřišské jsem zaregistroval poměrně brzy po jejím zrodu. Teprve nedávno mě ale obraz za oknem donutil zařadit zpátečku a pořádně prozřít. Na první pohled nevelké bistro Špejle bylo totiž po strop plné. A to v relativně pozdním večerním čase, kdy bývá zvykem usedat k nóbl večeři na provařené fine diningové adrese nebo vychytané kuchyni v některé z tolik oblíbených pivnic. Podnik zkrátka lákal k vyzkoušení.

To, co vidíte skrze auslágy je jen malá část celku. Za onou malou, bistru se podobající prostorou za vchodem totiž čeká překvapení. Úzká spojovací chodba vás přivede k něčemu, co přestává být ze současného světa „hospodského“ designu. Salonek, plnohodnotně restauračně designovaný, evidentně modernistický, ovšem se zachováním svérázné restaurační poetiky. Přiznaná vzduchotechnika na černém stropě, regály plné zboží po celé výši stěn, apartní mobiliář.

To hlavní však přijde vzápětí. Říkají tomu zimní zahrada a zprvu to zní jako omyl. Zastřešení skleněným stropem totiž není hned vidět. Nachází se totiž až kdesi nad čtvrtým podlažím mateřské budovy. Tahle závrať vyvolávající výše má navíc úžasný bonus. Celá stěna proti vchodu je ve své výši inscenována coby bujně rozrostlá zelená zahrada. Musel jsem si podepřít čelist, aby mi nespadla až někam k pasu. Tak majestátní kulisu mají dva poslední stolky Špejlí v prostorné dvoraně.

S vlastním jídlem se to má jinak, než jsme uvyklí. Studený bufet v úvodní místnosti, teplá část trochu ukrytá ve spojovací chodbě. Přepestrý výběr fingerfoodů, roztomilých malých chlebíčků, salátů a pomazánek. Celkem tu nabízejí asi pětadvacet receptur. Jen o málo méně druhů nabízí teplý pult.

Výběr i servis je víceméně na vás. Ochotný personál nijak nesvázaný pravidly stolničení vám ochotně poradí, později odnese vyjedené talíře. Ale zvolit si krmi, naložit si jí, kolik unesete, to je jen a jen vaše hra. Naopak nápojáři se o vás postarají od začátku do konce. Vlastní pivo – pojmenované Špejle, jak jinak – hezký sortiment vín, spiritů i nealka dozajista skýtá to, co vás právě bere.

Když tedy obejdete „malého Paukerta“ na ústřední části baru, poskládáte si menu, odnesete a zlikvidujete je, je čas na teplé pokračování. Jestliže vám někdo před rukou uzobne poslední polévku nebo kachnu s červeným zelím, natrhaným masem a bramborovým gratinem, nezoufejte. Napakujte si malé klobásky, vzhledem norimberské a pikantní chutí iberské, přidejte k nim některý quiche, třeba cibulový, či cokoliv dalšího z oněch asi dvaceti položek, které tu chystají „s sebou“. Nechte si natočit další malou Špejli a vyčkejte. Ona se kačena za chvíli objeví znova. Ale musíte číhat, série jsou malé a rychle mizí.

Tak je to tu vlastně se vším. Servírování menších dávek přitom má svůj smysl – studené neokorá, teplé nevychladne. Jen se někdy místo toho, nač čekáte, objeví něco jiného. Laškovný miniburger v teplé sekci, nebo tradiční chlebíček v degustačním provedení s jinou než očekávanou náloží lahůdek.

Špejle vyslaly hostům několik signálů. Svým výzorem potvrzují, že vzhled restaurací od samého počátku jejich existence má hodně co mluvit do konečného dojmu klientova. Ten nedůležitější vzkaz potom asi říká: Hoste, zvykni si na nový koncept stravování. Je různorodý, je zdravý a hravý, při obědech i rychlý. Hlavně však máš své jídlo v maximální míře ve svých rukou.

Než zaplatíte – ukazatelem snězeného jsou tu špejle vetknuté do jídel, které tonou i v polévkách – zkuste některý z mixů na bázi vlastního ginu. Je těžké určit, který je chutnější, všechny ale znamenité. Jo, a umějí tu i snídaně. Jediné, co mi ve Špejlích chybělo, byla křupající kůžička na kačeně.